vlastní viili. Užívá se též o nevolnosti tělesné, nevrlosti, začínající chorobu u muže i ženy: »Inu, inu, tak se mi zdá dnes, že ňák nejsem svůj.« »Ba, ba, milá brácho, já dnes nejsem svá, ani nevím!«

Svestáěek, buchta »naďatá« švestkami. Švesták, švestáěek, nazývá se také »pokrátký žebřík« při trhání švestek.

Rajsán, rajzán, divoký, nlezibedný irozpustilec; rajstajbl, všecko ¦zničí, roztrhá. »Di pryč, lítáš pořád jako rajzán,«

Chlípěti, řinouti, téci. »Tak z něj krev chlípěla.*

Sěíhnouti, sěísnouti. »Sčíhla se s ním snět« (zlomila se větev).

Prckošilka, dítě, košiláěek. »Prckošilka, flanda, že jí není hanbak kárají jinde i u nás dítě, které ne a ne se strojiti do šatiěek.

Breca, obyčejně s nelichotným přídavkem »stará«. Název starší, letité ženy, která by chtěla se ještě chovati jako mladice. To e se nápadně dlouze vyslovuje. Zpravidla název zaslechneme spíše při městském lidu. Na venkově říkL. se sstará škatule«, »Js©m už -stará škatulek, řekne vesele o sobě i ta čtveraěivá hospodyně. Naše venkovanky v témž smyslu užívají »stará košatina*, »staré ořeší«, »staré činči«. »Že se nestydí! Takové staré činči a navěsí na sebe čiěurky jako ůáká mladice.« Činči, staré ěiněi, přisuzováno bývá obojímu pohlaví a to stejnou měrous kdy i mezi silným pohlavím je mnoho těch fintilků a vůbec starých činěi. K označení pěknosti, hezikosti, při malýoh dítkách, kteTé teprva, mluviti počínají, užívá se: »je to cinči«, na rozdíl od bekaného, ošklivého, nezpůsobného. Ovšem někdy na místě činči označují toto pouhou fonetikou, diají jazyk na podnebí úst, dvakráte nebo víckráte jím mlaskneme, jakobyahom chtěli vysloviti hlásku ts.

Pušťák, říká se látce zvláště prací, pochybné, nestálé barvy. »Přebuď bohužel, za to peněz, když to bylo nove, neslo se to až jediné milo, a teď je to takový pušťák!« »Nekupuj to, je to pušťák, až to uvidí vodu, barva uteče.« O látce vlněné, jako vůbec o té, která se nepere, namístě »Až to uvidí vodu«, užívá se: »Až to spatří sluníčko, Boží světlo.«

Vlňák značí vždy toliko menší šat (vlněný) na hlavu, Dia rozdíl od »velkého šatu«, který nosí ženy přes ram(ena, který možno i pod paží do zadu zavázati. Hospodyně mají zvláštní poijm.en.o-Mání pro každý druh šátku, z jaké látjky jest uiroben,. Mají vlňá;ky, vlňáěky, tibetáčky., moheráěek, aakonácek, kartouňáček.

Hřeblo, pomeíťlo, užívá se místo názvu pro nářadí při pečení chleba jako nadávky nejhrubšího smyslu, při lidech naprosto hloupých: nemotora ohlap, postavy neohrabané; nechť je to žena nebo muž. »Ten je nerozuma, až Pán Bůh brání, je to takové hřeblo; čertovo pometlo!«

Touma, člověk váhavý, nedělný, jak babička, říkalar

Oťumovati, buď s prací se loudati, nebo vůbec nečinně zevlovati. »Co pořade oťumuješ. Jdi po svém a chop se pracek

ííouma jest vahavostí podoben ťoumovi a na první pohled zdálo by se, jako by slova ta značila stejný význam. ¦

Oťoumati může značiti i naprostou nečinnost, prodlévání zevlování a podobné; kdežto ňoumati (se s něčím) ukazuje již trochu činnosti, třeba nepravidelné, váhavé. Proto ťouma ňoumu předčí vahavostí, jako oťoumati jest větší stupeň nečinnosti proti ňoumati.