nada zná dnes nejlépe, zároveň s naším přítelem, obětavým,, nadšeným pěstitelem historie plzeňské Lad. Lábtkem. Pozoruji bedlivě a soustavně tichou, horlivou a neúnavnou činnost obou těchto znalců historie plzeňské. Vždycky se mi takřka vnucuje v mysl přirovnání se staročeským myslitelem Tomášem Štítným, který spisuje na venkově svoje důmyslné skladby, musil se ohrazovati proti nájezdům a domýšlivosti svých protivníků.

Jaroslav Schiebl, spolupracovník Česk. Lidu, pětasedmdesátníkem.

kteří stavíce na odiv svoje mistrovství, universitní učenost, »rechnili a vrčeli«, žehrali na Štítného, ne mistra, i podceňovali záslužnou práci Štítného. Jména jejich se nezachovala, protože mimo některé pokusy, příležitostné a časové kompilace, paměf jejich literární činnosti zapadla a vymizela. Za to jméno Štítného s úctou podnes vyslovuje literární historie, nic nedbajíc osobních výtek a domnělé útrpné shovívavosti »učených mistrů«, po nichž dnes, mimo zmínky o jejich svárlivé a pánovite ješitnosti, mimo obranu Štítného proti nim, není ani potuchy... O tom není pochyby a není možné nic měniti na hotovém výsledku