každé na jedněm, konco viset, a děti meize sebó bodem mět-------«
Žena sleša to, povídá: »Di, hlópáko, co pak sito poméšliš, ešče o nás žádné hladem nezhenol, aniž me nezheoaem, dá Párabu, že se to promění a izas nám pomůže, že si doneseni zboží a otop, a zas bodem ževi.« Teto silová mě potěšele. Hned sem klekl do okna a děti klekle za mě a žena před obrázek Panenke Mari je — pomocnice, a všeei sme se modlele o pomoc. Dež ibelo jedenást hodin, přestal snih se sepat, vět>r teplé fókal, za dvě hodine belo po sniho. Já sem. honem běžel na proti na metle, přenesl sem motnó nušo, a žena si dětma škrabal© proti, a, já sem běžel zas na drva. Přenda dom, honem sem svázal metle, a děti s němá roz běhle se do městečka Kostelca, a, prenesie mně peníze a ževoheti. Mele sme hned' co jest. Ejhle'. Křestani, debech já bel tento mord spáchal, jaká be to bela nevděcnosť? Dobře že žena měla dotoryho ducha, že mě napomněla. Pak nám zas šlo lepši; virátile sme se do Hlochova a já díostal složbo volařa, já před feetrém se Sardinsko tříslo! Včel prosim za odpoščeni všeoke, hdo to bodete cist, ne-oiznávéte mě za, nemódryho a nezkošenyho bojiavnika, keré za rakósky drženi ia izem mioiravskó kryv cedil, já staré voják podávám svy zíkošeni, abeste :z nieh něco slešele než omro. Mám jož dvaasedmdesát let, jož té trampotě na m,ó hlavo dosť a esce na panským s volama jezdim. Taky b ech bel rád, ešle.mě mi kamarádí spoznajó, dež to bodó číst — ja se menojo Jan Šakandr Stróhal...
Jan Maršíčeib, Jafe stínali v Hrádku kohouta. Krajem Peru štýnův, Vlastivědný siborník, vydává učitelstvo školního okresu pardubického, výtkoimný redaktor K. Bok, VEL, 9, Pardubice, 1927, str. 142, 143. O stínání kohowta podal jsem oibšírnou srov navaeí studii v knížce »Na tom našem 'dvoře, Obřady a zábavy při slavnostní ©dptravě kohouta, housera, kačera, beránka, kozla a vepříka« (Sbírky: Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 8., v Praze 1910). Dlouho již mě nepotěšily články ve vlasti-
