mann zatížil svou Historii literatury české (1825) látkou z podvrhů Han-kových a v duchu romantickém nakreslil skvělý obraz vzdělanosti pohanských Čechů, sloučiv nedoložené domněnky o vztazích s Indií s doklady čerpanými z Hájkovy kroniky, z Libušina Soudu a z Rukop. Královédvorského. Proto Dobrovský v pověstném posudku (Jahrbiicher der Litteratur XXXVII. 1827) postavil proti této vidině, zabarvené rousseauovsky, střízlivý nárys vědecký: z doby nejstarší známe jen několik jmen osobních, místních a jmen řek.

Úhrnem lze říci, že Hanka v oboru lidové poesie — mimo padělky — sice nezanechal práce významu trvalého, ale byl průkopníkem a zůstává mu zásluha, že pomáhal mladším pracovníkům v horlivé činnosti na tomto poli. Uznával to na počátku své dráhy také Čelakovský.

Vedle popudů z ciziny nechybělo ani příkladů z německých kruhů domácích. J. G. Meinert,[39] profesor estetiky, dějin umění a filosofie na universitě pražské, dobře známý také se spisovateli českými, vydal r. 1817 německé lidové písně z moravského Kravařska, první německou sbírku, která věrně zapsala nářečí a proto má v dějinách národopisu německého trvalé místo. R. 1818 — snad povzbuzen sbírkou Meinertovou — počal se německými písněmi kravařskými zabývati také starší sběratel moravský Felix Jaschke,[40] v jehož rukopisných foliantech se též zachovala sbírka písní českých: Jaschke si ji opsal ze sborníku neznámého autora; jsou to písně z oblasti Valašského Meziříčí. Jaschke povzbuzoval svým příkladem, avšak jeho sbírka písní českých věcně nepůsobila, poněvadž zůstaly v rukopise téměř po celé století. Z prvních sběratelů českých na Moravě zmínky zasluhuje lékař v Hranicích, Jos. Heřman Agapit Gallaš (1756—1840). Jako veršovec se řadí ke škole Puchmajerově, avšak vlivem Herderovým, jehož díla znal, všímal si již od počátku stol. XIX. lidových písní. Knížka Musa Moravská, kterou vydal Gallašův přítel Tomáš Fryčaj r. 1813, má význam v dějinách našeho národopisu jako první novočeský sborníček lidových písní (6 písní)i Rukopisný sborník Gallašův „Quodlibet Moravicúm" obsahuje vlastivědné a národopisné stati o moravských Valaších a Hanácích.[41]

První významný podnět k sběratelské akci ve velkém rozsahu vyšel z Vídně. Tamější Gesellschaft der Musikfreunde der osterr. Monarchie pojala úmysl sbírati lidové písně i tance s nápěvy po celém mocnářství a obrátila se na nejvyššího kancléře hraběte Sauraua se žádostí, aby se sbírání ujaly úřady. Hr. Saurau dal rozeslati počátkem r. 1819 vyzvání všem náčelníkům vlády v jednotlivých zemích a žádal, aby pečovali o podnik, jejž označil za „veledůležitý" jak pro hudbu a básnictví, tak pro poznání národní povahy, řeči a dějin kulturních. Podle přání Společnosti se měly sbírati písně světské s nápěvy, tance a písně církevní. V zemích českých akce měla potud úspěch, že vskutku byly pořízeny sbírky rukopisné v Čechách i na Moravě.[42] Látku sebranou v Čechách zpracoval Josef Ritter z Rittersberku.

Úřední přípravy k vydání veliké sbírky, jež však zůstalo jen slibem, byly zahájeny v době, kdy mladý, nadšený žák Dobrovského, ctitel Herderův, František Ladislav Čelakovský[43] (1799—1852) již po několik let pracně sháněl látku k výboru lidových písní všech národů slovanských. Překonav rozmanité obtíže, mimo jiné také překážky censurní, vydal r. 1822 I. svazek svého sborníku, jemuž dal název „Slovanské národní písně". Díl II. vyd. r. 1825, díl III. r. 1827- Tři svazečky obsahují ukázky písní všech národů slovanských (také tekst polabský), nejvíce ovšem srbských (81) a ruských (54); látku ukrajinskou vydatně rozhojnil Dobrovský: dal Čelakovskému rukopisnou sbírku písní z vých. Haliče, kterou mu