magické lékařství atd. Skvělé vzdělání filologické, jakož i práce o Slov. starožitnostech vyžadující důkladného rozboru starých pramenů historických i literárních, chránily Šafaříka před ukvapenými generalisacemi; odmítal apriorní systémy správně soudě, že soustava slovanského bájesloví by mohla býti jen dovršením rozsáhlých prací rázu monografického, závěrem získaným všestrannými rozbory celé dostupné látky. Těmito zásadami se Šafařík řídil ještě před vydáním Grimmovy Deutsche Mythologie, ano řekl bych, že k nim došel touže cestou jako Grimm, avšak právě velkolepý pokus Grimmův jej jistě znovu utvrdil v přesvědčení, že by bylo předčasné pomýšleti na obdobné dílo o bájesloví slovanském. Šafařík byl po Dobrovském jistě jediný z badatelů slovanských, který by byl dovedl vytvořiti dílo příbuzné, ba sourodé s dílem Grimmovým. Měl k němu potřebnou průpravu i vzácnou akribii a opatrnost v úsudcích, vlastnosti, jimiž se Grimm tak příznivě liší od svých vrstevníků. Šafaříkova práce by se byla po leckteré stránce vrátila k Dobrovskému, a tento návrat tehdy byl pokrokem. Není pochyby, že Šafaříkovo pojetí lidového podání jest ryze grim-movské a z dopisů víme, že Šafařík s nelíčeným podivem sledoval činnost Grimmovu, pokládaje ho za svůj veliký vzor.

Třetí část chystaného kulturního oddílu Slovanských starožitností měla býti věnována vedle písma a umění především jazyku a nářečím. Také k tomuto oddílu Šafařík po léta sbíral látku, zejména se snažil přesně vymeziti území jednotlivých jazykových oblastí, jakož i hranice nářečí současného Slovanstva, soudě, že poznání přítomnosti usnadňuje práci historickou. Vytkl si za cíl vydati národopisnou mapu Slovanstva podle nejnovějších dokladů, jež bylo lze opatřiti, a připojil k mapě hutnou knížku „Slovanský národopis" (1. vyd. 1842).

V třiceti úsečně stilisovaných paragrafech, v krátkých přídavcích a několika přílohách Šafařík obsáhl látku dobytou prací téměř dvacetipěti let, klasicky dovršiv svá studia národopisná. Postup výkladů jest velmi účelný a metodicky jasný.

Po úvodních poznámkách antropologických o rozdělení plemen lidských obrací se částka I. k Slovanům, jež Šafařík dělí takto: „Jazyk slovanský" se dělí na dvojí „mluvu". I. Mluva jihovýchodní. Tam se řadí 1, řeč ruská a její nářečí a) velkoruské s podřečím „novohradským", b) maloruské, c) běloruské. 2. fieč bulharská a její nářečí a) církevní čili cyrilské, b) novobulharské. 3. Řeč illyrská. Nářečí a) srbské, b) chorvatské, c) korutansko-slovenské. II. Mluva západní. 1. Řeč leská. Nářečí: a) polské s podřečím kašubským, b) české, c) uhersko-slovenské. 3. Řeč lužicko-srbská. Nářečí: a) hornolužické, b) dolno-lužické. 4. Řeč polabská. Nářečí: drevanské. U každé řeči se zjišťují „pole, znaky a nářečí", takže čtenář má přesné poučení o rozsahu každého jazyka, o jeho charakteristických znacích, zejména hláskoslovných a s části tvaroslovných, jakož i o počtu příslušníků podle nejlepších údajů statistických, jež autorovi byly dostupné. Uvádějí se také podřečí (dialekty) a v závěru kratičká přehledná stať „slovesnost" podává v každé kapitole nejdůležitější výklady o dějinách literárních.

část II. se zabývá národy, kteří se Slovany sousedí nebo žijí v jejich sídlech; jsou to mnozí národové plemene indoevropského a „severského", k němuž Šafařík podle názvosloví užitého v Slov. starožitnostech řadí národy ugrofinské, turko-tatarské a kavkazské (Čerkesy, Gruzince a j.). V části II: Šafařík ovšem přestal jen na údajích statistických a zeměpisných, ale všude se snažil zjistiti, pokud cizí národové sídlí na území slovanském (Němci, Rumuni a j.), podává hranice národnostních ostrovů, uvádí počet osad atd. Po stránce demografické a statistické podávají cenné doplňky „Přídavky", kde Šafařík pracně doplnil údaje, na př. o bulharských osadách v Bessarabii, o srbských osadách v Rusku, o ně-