duchovních« ukázal prameny. Holan uvádí ji r. 1693 mezi písněmi o narození Páně s nápěvem jako: Vesele zpívejme. Nuž angeiíčkové, Boží poslíčkové, zvěstujte noviny, Syn Boží jediný, Kristus se narodil, host se k nám zahodil atd. V témž rozsahu o 11 slohách, v témž znění a na týž nápěv jest i v kancionálu Božanově, vydaném roku 1719. Srovnávajíce s touto písní píseň zapsanou od Kamarýta mezi vánočními, poznáváme, že obsahuje pouze 1., 2., 4., 5., 6. a 10. slohu bez nápěvu, tedy trosky, jak je pamět stařecká dovedla zachovati, když obyčej již přestal. Píseň »Nuž, andělíčkové« jest dle článku Vášova též ve spise: Svatoroční muzika aneb sváteční Kancionál atd. vydaném r. 1661 v Praze od Adama Michny z Otradovic. Tam jest nejstarší dosud známé znění písně té, jež byla lidem všelijak obměňována hned v první sloze. Za-jímavo jest, že Šteyer neuvádí písně v kancionálu českém, vydaném r. 1683; není ani ve vydání pozdějším z r. 1764.

Chození s kališem v Praze bývalo nepochybně rozšířeno všeobecně. Podle zprávy ještě nepotvrzené i řezničtí chodívali s kališem. Vkládáme sem ještě vypravování Řezníčkovo o téže obchůzce dle starého podání, ač jest již bez názvu. Kníže Auersperg, vysloužilý generál a příznivec prodavaček na Zeleném trhu, býval počátkem let třicátých 19. století v hospodě u Mrázků na podloubí a v »kafírně« v Michalské ul. mezi prostým lidem. Také na štědrý den ráno pan kníže oděn v teplý, měkký kožich přišel do středu svých ctitelek na Zelený trh. Toho dne přicházel tam muž, oděný v bílý rubáš, s korunkou z pozlaceného papíru na hlavě. V ruce měl kosinku rovnčž pozlacenou a zpívaje písně vánoční obešel každou zelenářku, jejíž kosův a pak obou tváří se dotýkal tou kosinkou pro štěstí. »Jemnostpán« musil se dáti také pohladiti tou kosinkou*) Že v této zvyklosti nemůžeme viděti nic jiného, než chození s kališem, jest patrno.

Podle Krolmusa kališi byli nazýváni též »smítálkové či vometači«, což ukazuje, že jihočeské »ometačky« náleží do této skupiny pod společný název »kališi«. »0metačky« chodí na př. v obci Těmicích u Kamenice nad Lipou v noci sylvestrovské. Obyčejně staré ženštiny černě oděné mají jen na hlavě bílý šátek (loktuši, plenu) tak zavázaný, že obličej jest skoro zakryt a v předu na hlavě vybíhá ve veliký hrot. Ometačka zaklepá třikrát a vpuštěna byvši nemluví ničeho, dokud se nepřiblížila ke kamnům; rychle vyjme březovou metličku a třikráte omete (přejede) plotnu, říkajíc: »Ve jménu Otce, Syna a Ducha sv.« Obrátí se k hospodáři a přeje: »Aby jim Pambů dal šťastnej novej rok!« Obyčejně prosí též o nějakou almužnu. Účel zvyku tohoto jest, aby nic nezdravého a nečistého nepřišlo po celý rok na plotnu.**)

Celkem možno říci stručně, že kališi sladovničtí a mlynářští, smí-tálkové, ometači a ometačky značí koledniky obcházející, tedy tutéž