K oblíbeným masopustním zábavám lidu českého patřilo stínání kohouta. Poněvadž se tento obřad provozoval i jindy (posvícení, svatba), odkládám jeho popis do stati o posvícení.

Jak se »držely ostatky v D o m a žlicí c h« a na Domažlicku v polovici minulého století, popisuje za živých dojmů Božena Němcová.*) Zde se drží masopust jako karneval Benátský, kam se člověk obrátí, tam vidí maškary. Po celý masopust každou neděli a na bálové dny chodí maškar dost, přijdou i do pokojů, trochu se prochází a zase mlčky ovšem odejdou, což mi často velmi podivné přicházelo. Na masopustní dni, čili jak se také říká ostatky, chodí zde maškary i za bílé dni po ulicích, ale v neděli a v pondělí, co sem aspoň pozorovala, jen samé výrostky. V outerý odpoledne strhl se na rynku křik a hluk, já běžím chutě k oknu, a tu vidím jeti na koních maškary, napřed několik pěších, mezi nimi veliká smrt, která na nás zuby cenila. Maškar na koních bylo as dvacet, a některé velmi vtipné. Bylo to veselé podívání, když ten strakatý dav na koních jel, provázen po všech ulicích množstvím lidů. Před lety prý jezdívali na třiceti a více koních, a ještě vybranější maškary mívali. Ve Kdyni, jak sem slyšela vynášejí masopust na márách ven.

Na masopustní pondělek bylo hezky, šla sem tedy do blízké vesnice, podívat se, jak ten Boží masopust odbývají. Z daleka již zaznívaly dudy, zpěv a výskání. Přijdu k sedláku, on spal, selka chystala šaty na večer k muzice; od které ale teprv před polednem přišla. Malá dcerka seděla na lavici s nohou zavázanou; ptám se, co sg jí stalo. »I platila těm malým chlapcům Dračky,« odpověděla matka, »potom s nimi šla do hospody, přimíchali se mezi velké, někdo je porazil a šlápl jí na nohu.« »Go pak dáváte na ni,« povídám? vidouc na noze černou nějakou mastí namazaný kloe! »Černou mast, aby jí noha nenastřílela, a aby se to potom neválelo.« »To jí dejte jen studenou vodu, ono to zase zajde, když noze uškozeno není.« Selka mno poslechla, a hned začala děvčeti studené obklady dávat, což si ta libovala. Hospodyně přinesla šišky a listy (jinak kuchařkám pod jménem »Boží milosti« známé) a já musela jist. Za malou chvíli se otevrou dvéře, a do nich vejde mladá žena se svým mužem, sestra to selčina, nesouc v jedné ruce zaobalený naškrobený čepec. »Na masopust Dorla?« >Jdem, jdem:« odpoví vesele selka. »Ste nemocen Petře'?« ptám se muže, který vyhlížel velmi daremně. »Ba už čtrnácte dní mně to jaksi divně trápí; byl sem před tím v jedné vesnici u muziky, uhorčen šel sem domů a v noci mi bylo tak mdlo, že sem musel vně; ale tam sem upadl, asi hodinu bez sebe v zimě ležel, a to mne dorazilo. Od té doby mi nechutná, brzy mi líce hoří, a pysky okorají horkostí, brzy zase zima se mnou třese. Kdybych se mohl zapotit, bylo by lépe; včera jsem vstal, šel do hospody a chtěl si zatancovat, afe ono to nešlo. Snad to půjde dnes.« »Vy ale kousek rozumu nemáte lidé,« povídám na to »kdybysle zůstal raději v loži, a s lékařem se po-