jí prý se nestane nic. Nikdy však neuposlechla, ač jí dělal prý velké výčitky. Když nabažila se návštěv jeho, tu prosila lidi, aby jí od něho pomohli. Radili jí, aby se šla poraditi s knězem. Ten radil jí zpověď a pak, kdykoliv on přijde, radil jí, aby se modlila růženec. — On přišel zas — ale hrozně nadávaje, musil odejiti; pak měla Káča od něho pokoj." Zajímavo jest, že dosud všickni starší „Káči Petro j с" znali, neboť teprve asi před 30 léty zemřela. Jest tudíž pověst ta rázu docela nového.

A podobných pověstí vypravuje se tu více. Lid jest dosud tak pověrčivý, že podivil by ses, když ráno vykládají si sny. Není snu, aby si jej nedovedli bílovští vyložiti nějak. I zaříkávání různých nemocí: úroků (uhranutí) u lidí i zvířat, roupů, krtic, očních neštovic, bílé růže, svatovítského tance (epileptickýchzáchvatů), nácké kosti a j. v. do dnes se pěstuje; zajímavo jest, že i mladí tomu věří. Ba, jsou někteří zaříkávači, kterým se říká „šťastní", a kterým daří se mnohé věci jako kejklířům. Sám byl jsem přítomen takovému zaříkávání. Dědeček můj byl také jeden z těch „šťastných". Viděl jsem mnohdy nemocného, že měl oko tak zanícené, že bylo strach se na ně podívati. Dědeček něco tiše říkal, při čemž držíval levou ruku na čele před očima,

druhou žehnal v podobě křížů, zas hned obě kladl nad hlavu, skráně ––

Končil slovy: „Pomodlíte se pětkrát „Otčenáš" a „Zdrávas" a,,Věřím v Boha". Za tři dni přijďte zas! Hleďte přijít ráno nebo večer!" — Jindy řekl, zvlášť byl-li nemocný ze vzdálené vesnice: „V 6 h. ráno a v 5 h. večer budu vám říkati; myslete na mne a modlete se!" — Za týden přišel mu nemocný poděkovat — byl zdráv. — I na stříle (t. j. reumatické bolení zubů), na žloutenku, proti zlým a těžkým mrakům; škoda, že říkání ta shořela; měl je dědeček napsaná. Zvláště dlouhé bylo psané říkání na „gicht" (pakostnici). Proto se říkávalo: „umí „psát na gicht". Byl tak vyhlášen, že na 2—3 h. odtud vzdálených vesnic chodívali к němu, aby jim „říkal" nebo „psal". — Je již mrtev.

Podobných „zaříkávačů" bylo tu více; do dnes mnozí z nich žijí; ale těžko od nich co zvěděti; neradi to povídají, zvláště když vidí, že si to dotyčný vyzvedač píše; pak vůbec nepoví nic. Znám jisté „říkání" proti , střele", které dávalo se odvedeným jinochům v podobě „škapulíře" na krk, když opouštěli domov a šli na vojnu; bylo to prý záchranou proti zastřelení. | [Ą

Ze hd je dosud pověrčivý v této obci, je pozorovati ještě z mnohých jiných projevů, které i mezi mladými bují až víře nepodobno. Nechci se ani zmiňovati o štědrovečerních pověrách: lití olova, překrajování jablek, házení pantoflů, házení skořápek ořechových na vodu se svíčkami, třesení stromů. . . ty jsou všeobecné. Rázu místního myslím že budou následující: „Dívky chodívají „tahati polena" ze složeného dříví; vytáhnou-li „rovné poleno", bude jejich milenec chlapík; „křivé" však jim předpovídá opak." Pak jsou ujištěny, že nestane se jinak! „Aby zvěděli, nebude-li míti známost s milencem pro ně „známých, nepříjemných následků", vezmou svazek klíčů, jdou tiše ke chlívku, v němž spí vepř; zazvoní jimi — a poslouchají: ozve-li se, předpovídá ztrátu panenství; neozve-li se, znamená to předpověď příznivou." Jdou se pak podívati do studánky, která je uprostřed návsi; buď vidí v ní svoji svatbu, nebo rakev — věštící smrt. Stejně i v komíně mohou tyto věci zvěděti.–––

Do doby vánoční spadá množství různých pořekadel, jako na př.: „tmavá koleda — jasná stodola"; o'„půlnoční" je známá celá řada různých předpovědí a pořekadel. Ale také kolem určitých dnů v roce, na něž připadá