vinu, která se rozhrne po zemi. Pak sváže se několik povřísel dohromady nebo ze slámy dlouhé udělá se dlouhý pletenec, kterým se točí v hrachovině tak, aby se navila naň, utvoříc srst, podobnou srsti medvědí. Klam je dosti působivý. Tímto pletencem ovíjí se pak trup určeného mladíka, ramena i paže; pak podobnými pletenci i nohy se ovinou. Na hlavu posadí mu slaměnou, vysokou čepici s rolničkami a trup ověší zvonečky. Do ruky dají mu tyč — a šeredná obluda tato potřebuje na vás jen zamručeti, aby vzbudila ve vás hrozivou představu skutečného medvěda. Kolem pasu má provaz, za který připevněn je řetěz, na němž vede jej medvědář. Medvěd považován je všeobecně za nejlepší, nej důležitější a také nej oblíbenější figuru. Jest to patrno i z toho, že okolní vesničané, kteří již zapomínají všech starých obyčejů a zvyků a kteří upustili i od starodávní slavnosti „masopustní obchůzky maškar" — přece medvěda samotného o masopustě dlouho vodívali na obdiv jako ruinu, která měla vzbuzovati úctu a lítost nad bývalou slávou dřívějších masopustů a připomínati památku starodávného divadla, které se vždy tolik líbívalo a s neobyčejnou pečlivostí a skoro konservativním puntičkářstvím bylo vždy prováděno ! Medvěd tu zůstal samoten a dosud zuby i drápy svými zadírá se do duší i srdcí a pouští se v osudný boj s novou kulturou v naději, že podaří se mu vzkřísiti ještě druha jeho medvědáře a všecky ty ostatní, kteří mu po celá století věrni zůstávali... ale dnes pohřbeni jsou v hlubokém hrobě zapomenutí. . . Marně však! Starý medvěd řítí se sám v hlubší ještě propast za druhy svými a zmizí i on beze stopy, zmizí na věky . . . Neboť „moderní masopust", který plíží se jako had ošemetně do zapadlých našich vesniček, uštknul všecky svým jedem, takže začíná se i tu neobyčejně líbiti se svým lépe vycvičeným „civilisovaným medvědem", kterého nemaskuje strašidelně, ani do hrachoviny nebalí, by vzbuzoval hrozné představy báječných oblud, jež dosud žijí ve fantasii lidí venkovských a jejich pohádkách a pověstech, aby vzbuzoval posvátnou úctu a obdiv s hrůzou spojený ■— — nýbrž andělskou maskou, přívětivou, s milým úsměvem na rtech balí jej do „průsvitných, hedvábných gázů" napouštěných nejsilnějším parfumem, které spíše dovedou diváky unésti a probuditi v nich nejsmyslnější vášně a touhu neodolatelnou, směřující к bližšímu poznání této záhadné stvůry a zblížení se a snad к splynutí s ní — s tímto „m oder ním, civilisovaným medvědem!" Týž osud snad co nejdříve stihne i bílovského medvěda, který ovšem letos ještě hrdě si vykračoval mezi plným počtem maškar; ba obzvlášť pyšný byl letos, když slíbeno měl, že stane se nesmrtelným, že bude fotografován pro „Národopisné museum" — Tedy přece zvěčněn — alespoň na obrázku! —

Medvědář, desátá figura našeho maškarního průvodu vede medvěda na dlouhém řetězu jednou rukou, druhou rukou opírá se o tyč, kterou vždycky, činí-li s medvědem nějaké produkce, dává tomuto, sám pak bubnuje na malý bubínek. Oblečen je jako Turek. Má pestrou blůzu, se širokými rukávy; v pasu pěkně podvázán barevnou šálou, která od levého boku visí oběma konci dolů. Kalhoty si upraví ze dvou různě zbarvených sukní; na příklad zelené a červené. Obleče každou zvlášť na jednu nohu, v pasu pak křížem přiváže přes sebe, u kolenou podkasá, na nohy obleče dlouhé, bílé punčochy, na místě bot nízké střevíce s mašlemi nebo sandály — a v ústech dlouhou tureckou dýmku (což zastane ovšem výborně „gipsovka") a máš Turka, jakoby jej vymaloval! Posadí se mu jen na hlavu fez a již klam je úplný; nikdo by jej od skutečného Turka nerozeznal. Chvíli co chvíli obrací se medvěd proti pánu svému, začne mručeti mrzutě, a medvědář hoH jej do-