Jiří Polívka.
(Vzpomínka jubilejní.)
Jiři Horák
6. března t. r. dosáhl dr. Jiří Polívka, řádný profesor slovanské filologie na universitě Karlově, svého roku sedmdesátého. Jeho jméno jest nerozlučně spojeno s dějinami slovanské filologie i s vývojem slovanského národopisu, jemuž zasvětil několik desetiletí soustředěného úsilí a studia příkladně ukázněného. Metodou a cílem svých prací se řadí Jiří Polívka, duch v podstatě analytický, ke skupině našich badatelů, kteří v letech osmdesátých XIX. věku zahájili činnost naukovou, uplatňujíce v oboru literárním i národopisném zásady filologické kritiky, jíž od let šedesátých tak plodně působil veliký představitel positi-vistické jazykovědy, Jan Gebauer.
Dějepisec české slavistiky zaznamená s potěšením, že vyhraněná osobnost Polívkova a jeho vzácné dílo životní v podstatě vyrostly z tradice domácí. V Praze studoval; byl žákem Gebauerovým a mistrovy přednášky přihlížející. k souvislosti staročeského písemnictví s literaturami evropskými, vzbudily v mladém studentu trvalý zájem o práce srovnávací. Na universitě v Záhřebe, kdež P. ztrávil jeden semestr, se zabýval přede-vším studiem církevní slovanštiny u Leopolda Geitlera, filologa dalekých cílů, jehož vášnivou povahu tak výstižně zachytil Antal Stašek ve svých vzpomínkách. A v Praze zaujala mladého pracovníka knihovna Šafaříkova, chovaná v Zemském museu, drahocenné památky, jejichž zpracování veliký slavista odkázal pokolením budoucím. Tedy z domácí tradice vyrostla nejstarší vrstva badatelského díla Polívkova, složená zejména z prací o jazyku a písemnictví církevněslovanském: Vlivem nabádavých podnětů Geitlerových, prohloubených studiem prací Vatroslava Jagiče — nepřímo však též vlivem Šafaříkovým — obrátil mladý filolog svou pozornost na památky středobulharské a důležitými monografiemi razil cestu v oboru tehdy téměř nezpracovaném.
Velmi pronikavě působila také cesta do Ruska (v zimě roku 1889—1890), kterou Polívka podnikl jako mladý docent slovanské filologie na obnovené universitě v Praze. Habilitoval se roku 1884 na základě práce o futuru v jazycích slovanských, z níž část otiskl polsky. (Czas przyszły v języku staro sio wieńskim. Pnące filologiczne IL 1887—1888.)
Na Rusi byly tehdy v plném květu srovnávací dějiny literární, zjišťující podrobným rozborem látkovým hlavně prameny lidového podání a jeho vztahy k jednotlivým obdobím světového vývoje literárního. Zakladatel tohoto směru na Rusi, A. N. Pypin, jehož slavná disertace o literárních dějinách románů a
|