Úvod
Tradiční oděv a bytový textil uchovaný ve sbírkách paměťových institucí (muzeí, galerií, památkového úřadu a dalších) je označován jako etnografický materiál. Z velké části se jedná o doklady z období od poloviny 19. století do současnosti. Až do počátku 20. století byly tyto textilie zhotovovány z tradičních přírodních materiálů buď rostlinného (len, konopí, bavlna aj.), živočišného (vlna, hedvábí) nebo nerostlného původu (kovové přípravy aj,). Od 20. let 20. století se v průmyslové textilní výrobě poprvé objevují první chemická (viskózová) vlákna a výrobky z ní. Viskózové tkaniny a jiné výrobky jsou od té doby přítomny i v tradičním oděvu (např. stuhy). Záhy se v textilní výrobě uplatnila další chemická a syntetická vlákna.
Mezi lety 1850 až 1950 byla většina tradičního ošacení zhotovena z textilíí zhotovených profesionálními řemeslníky – tkalci, barvíři, krejčími a také v továrnách. Pouze u malé skupiny materiálů (tkanin, krajek, pletenin apod.) lze s jistotou říci, že se jedná o domácí rukodělné výrobky. Vzhledem k teritoriálnímu rozmístění textilní výroby a čilému obchodu s textilními výrobky je zřejmé, že některé výrobky byly předmětem obchodu na větší vzdálenosti, naopak jiné měly odběratele pouze v rámci místního okruhu. Proto přesné stanovení místa vzniku textilie (tkanin, pletenin, krajek atd.) není vždy možné určit a je potřeba širší komparativní materiál, který je shromážděn také na tomto webu atlastextilu.cz.
Charaker textilní výroby na Moravě a ve Slezsku v období 1850 až 1950
Lnářství
Lnářství bylo rozšířené na severní Moravě, vlnařství na jižní a severovýchodní Moravě. V 60. letech nastala přeměna vlnařství v průmyslové odvětví. Na přelomu 18. a 19. století se utvořily na Moravě lnářské oblasti na severním a severovýchodním podhůří Jeseníků – Zlatohorsko, Jesenicko (a Cukmantl), Bruntálsko a severomoravský region – Šumpersko, Šternbersko a Rýmařovsko; dále bylo rozvinuté lnářství na východní část severního a severovýchodního podhůří Moravskoslezských Beskyd – Frýdecko a Jablůnkovsko, Místecko a Frenštátsko.
Druhou oblastí byl Jeseník, Cukmantl (Zlaté Hory), Vítkov, Odry. V Jeseníku (neboli Frývaldově) se vyráběly pololněné produkty označované za nejlepší v celém Rakousku. V Těšínském kraji produkovaly Odry pouze čistě lněné silnější plátno. V těšínské oblasti byly výrobky určeny místním spotřebitelům, vyváželo se malé množství.
Oblast Šumperka, Šilperku (Štítů) a Rýmařova je od padesátých let 19. století oblastí pololněného zboží (směs bavlny a lnu). V oblasti Červené Vody a Šternberka se vyrábělo čistě bavlněné zboží.
Pro lnářství byla léta 1781–1815 obdobím největšího rozmachu. Od roku 1773 bylo navíc povoleno tkát lněné tkaniny všem, bez rozdílu, a tak se zejména na vesnicích zvýšil počet osob zaměstnaných tkaním pláten, jimž se říkalo fušeři. Příznivý vývoj odvětví byl ukončen okolo roku 1815, kdy vypukla krize způsobená vývozem velmi levného zboží z Anglie. Současně se zhoršilo spojení se Španělskem a Portugalskem, kam do té doby směřovalo např. plátno na lodní plachty. Ve třicátých letech putovaly výrobky ze severní Moravy a Slezska do Itálie, na Balkán, do Ruska, Haliče a přes Hamburk a Brémy do Ameriky. Trhy však záhy ohrozila konkurence zboží z Irska a Německa a levnější bavlněné zboží. Po překování odbytové krize z 30. let 19. stol. došlo na počátku 40. let k poměrně rychlému rozvoji odvětví, jehož nejpříznivější čas nastal mezi lety 1857–1867. Samotné lnářství podpořil dovoz lnu do Ameriky v důsledku války Severu proti Jihu v šedesátých letech 19. stol.V sedmdesátých letech přišla v roce 1873 hluboká krize v předení lnu vlivem zaplavení trhu levnou bavlněnou přízí. Len pro technické tkaniny vytlačovala juta a armáda přešla na bavlněné plátno. Lnářství bylo závislé na vývozu a ten vázl. Vyráběné množství lněného zboží se snížilo o 45 % a u pololněného zboží o 37 %. Zaniklo mnoho továren. Další proces směřoval ke koncentraci. V brněnském obvodu se okolo roku 1885 výroba 61 výrobců lněného zboží koncentrovala do okresu Svitavy (22), Velké Meziříčí (11), Telč (9), Jihlava – venkov (6), Třebíč (4), Mikulov (3), Vyškov (3), Moravská Třebová (1), Boskovice (1), Brno-venkov (1). V olomouckém obvodu bylo kolem roku 1885 pouze 25 výrobců lněného zboží a to v Šumperku, Rýmařově, Oskavě, Libině, Šternberku a Vízmberku. Okolo roku 1885 bylo nejvíce lnářských výrobců ve Slezsku, kde bylo 278 tkalcoven, z toho 11 bylo továren. Produkce byla z 82 % z celkového množství produkována v továrnách (formou rozptýlené manufaktury). Z tohoto čísla se na výrobě podílel z 60 % Jeseník, 18 % Bruntál a 6 % Andělská Hora.Od poloviny 90. let poklesl vývoz výrobků do ciziny, domácí odběratelé kryli spotřebu asi z poloviny. Vývoz do Anglie, Francie, Belgie, Švýcarska, Ruska, Rumunska byl ztracen. Odbyt v Turecku, Srbsku a Bulharsku byl malý a zbývala pouze Severní Amerika a Itálie. Továrny proto přecházely na výrobu bavlněného zboží. Od poloviny 90. let se tak stalo v bruntálském a benešovském okrese. Konkurenceschopnost zboží se dosahovala do počátku 1. světové války pouze extrémně nízkými mzdami. Proto lnářské okresy patřily na konci 19. století k oblastem s častými projevy bídy a hladovění, zejména na Rýmařovsku. Odstranění těchto negativních jevů se často spatřovalo ve státem řízeném a plánovitě organizovaném vystěhovalectví. Po vzniku Československa zůstal Šumperský kraj vedle Trutnovska vedoucí oblastí lnářství. V roce 1919 vznikla firma Spojené přádelny lnu se sídlem v Trutnově, která sdružovala všechny přádelnické firmy na našem území. Do vývoje odvětví negativně zasáhly hospodářské krize ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Po mnichovském diktátu bylo Trutnovsko i Šumpersko připojeno k nacistickému Německu. Zbývající závody na území protektorátu byly zabrány pro potřeby armády. Došlo k zabavování židovského majetku a nuceným prodejům firem. Postupně byly některé závody přestavěny na zbrojní výrobu. Po skončení války byly obnoveny takřka všechny továrny. Mezi lety 1945 až 1949 byla většina podniků znárodněna.
Bavlnářství
Až do 80. let 19. stol. zde nebyla žádná významná přádelna bavlny, takže se příze dovážela zejména z Čech, dolního Rakouska a z Vorarlberské přádelny. Taktéž potiskování kartounů zde nemělo rozvinutou tradici. Výrobou bavlněného zboží se na Moravě zabývaly tkalci a malé podniky v okolí Šternberka, Svitav, Prostějova, Moravské Třebové, Dolních Kounic, Ivančic, Židlochovic, Červené Vody, Místku, Frýdku, Frenštátu pod Radhoštěm, Jeseníku, Letovic (továrna na tyl a krajky) a malá města v západní části Moravy. Ve Slezsku bylo bavlnářství nejvíce zastoupeno v politickém okrese Frýdek, ovšem ve formě podomácké méně kvalitní výroby (kartouny). Prodávalo se obchodníkům z Frýdku nebo Místku. V Opavském kraji se tkalo v menším rozsahu v Odrách, Vítkově, Horním Benešově, Bruntále a Cukmantlu. V Bruntále se vyráběly bílé a barevné ubrusy, bílé ubrousky a ručníky. V sedmdesátých letech bylo ve Frýdku 17 továren a 30 malých živností. V Bruntále byly dvě továrny, v Horním Benešově fungovalo 35 malých živností a v Andělské Hoře 11 malých živností, ve Vrbně 3 malé živnosti. Rok 1913 byl nepříznivý zejména v důsledku válečných událostí. Podniky zastavovaly provoz nebo pracovaly z poloviny. Nastalo propouštění. Práce byla možná jen za cenu ztrát. Výrobky se prodávaly často pod výrobní cenou. Po vzniku samostatného Československa byla situace v bavlnářství svízelná vlivem vysokých cen bavlny. Bavlnářství bylo rozvíjeno v Čechách, na Moravě na Českomoravské vrchovině a v Broumově. Na Moravě již bavlnářství nepatřilo k velkým oborům.
Hedvábnictví
Pro rakouské hedvábnictví představovala Morava důležitou roli. V padesátých letech 19. stol. byly přenášeny výrobní provozy vídeňských podniků na Moravu a částečně i na Slezsko z důvodu zaplavení trhu Rakouska zahraničními levnějšími výrobky v důsledku uvolnění obchodu se zeměmi s rozvinutou průmyslovou výrobou. Domácí vídeňští výrobci proto převedli výrobu do oblastí s levnější pracovní silou, vynikající disciplínou a zručností. Do té doby hedvábnictví na Moravě a ve Slezsku nebylo významné. V 50. a 60. letech 19. stol. byly založeny první továrny v Moravské Chrastové (1853), Moravské Třebové. Šumperku, Rapotíně, Potštátu, Rýmařově a jinde. V Šumperku otevřel roku 1861 továrnu jako jeden z prvních vídeňský podnikatel (další pobočky byly v Bludově, Novém Malíně, Libině). Měla celkem 600 ručních stavů. V Moravské Chrastové otevřeli továrnu na hedvábný cajk bratři Baderové (1853), v roce 1856 Franz Reichert založil v Moravské Třebové filiálku vídeňského podniku, v roce 1858 bylo uděleno zemské tovární oprávnění pro výrobu polohedvábného, vlněného a bavlněného zboží v Letovicích, v roce 1860 vznikla filiálka vídeňského podniku v Potštátu ale již roku 1871 přestěhovaná do nových budov v Rýmařově. Roku 1870 vznikla jako pobočka z Vídně ve Fulneku a druhá roku 1882. Roku 1880 byla postavena továrna v Šumperku s novými mechanickými stavy, roku 1896 došlo k otevření továrny v Městě Libavá.
V období tzv. první republiky pracovalo v hedvábnictví asi 7-8 % zaměstnanců z celého textilního odvětví. Na Moravě byly velké závody v Moravské Třebové (pět tkalcoven na samety a plyše), v Šumperku (10 podniků), v Rýmařově (kravaty a podšívkoviny) a v Králíkách. V době hospodářské krize v letech 1930–1934 zájem o hedvábné luxusní výrobky značně poklesl. Levnější výrobky nabízely podniky zpracovávající umělé hedvábí, například továrny v Rýmařově a v Králíkách, Šumperku, Vítkově a Zábřehu. Umělé hedvábí se vyrábělo v Lovosicích od roku 1930 v První České továrně na umělé hedvábí a. s., a v Rudníku (dříve Theresienthalu) od roku 1929.