čemž nezřídka se přiházívají směšné, drastické výjevy. Za to podělí hospodyně maškarády dárkem nějakým a tito jdou do sousední chaty, aby pokračovali ve svých žertovných hrách. Obchůzka bývá zakončena v krčmě veselostí ke konci masopustu nevázanou. 40)

Také Slovinci ve Štyrsku znají průvod s koněm, nazvaným „????" (srv. str. 358.). Dva mladíci představují „ruso" způsobem často již líčeným; jeden drží hlavu, druhý se ? němu přichýlí atd. Jiný je přikryje bílou látkou a upraví tak, aby přestrojení mělo koňskou podobu. Zvíře vodí chasník po vsi a zpívá: „Bele ruso vodimo, konjem srečo prosimo, zobi (ovsa) ji ne dajemo— z meglo jo napajamo." V chatách dostává se jim vajec, klobás, sýra.41)

Lužičtí Srbové podle v. Schulenburga42) vodívají od vánoc do masopustu vedle jiných maškar („mjedweźa, bara wozyá, starego a mlodego wozyá, bačona, t. j. čápa a pod.) koně („końa wozyć). Průvodčí vystrojeného koně slovou campraki. Obyčej je v Lužici velice oblíben. Kůň bývá sestrojen takto: Zadek koně tvoří dvě řešeta. Pletivo jejich jest odstraněno a jsou vložena do sebe na kříž. Eešeta tato uvázána jsou mladíkovi, jenž za koně je strojen, na zad řemeny ke kyčlím. Třetí řešeto uvázáno je ze předu — tvoří přední čásť koňova těla. Řešeta jsou obšita bílým, lněným plátnem, tak aby byla podoba těla koňova znázorněna. Mladíkovi přehodí na ramena červenou sukni ženskou, která splývá po hřbetě koňově. Ocas utvořen je z obásla rozčesaného lnu. Hlava a krk koňův utvořeny jsou z „čě-slice" čili „přeslice".43) Místy bývá hlava upravena dovedneji ze zvláštního dřeva. Vše to jest ovinuto slámou, obšito plátnem. Oči, nozdry a černá skvrna na čele načerněny jsou sazemi, na hlavu vložena uzda a hříva načesaná z lenu. Hlavu tuto přidržuje si mladík oběma rukama. Otěž má přehozenu na krk. Kůň takto sestrojený je bujný. Hopcuje, ohání se, řehotá a chce jísti vejce, slaninu a píti palrńz (kořalku). Koně provází zakuklený průvodce. Za nimi chodívají různé masky, v obráceném kožichu a pod. V domě, kam rozpustilý průvod přichází, chce kůň slaninu. Hospodyně nechce mu dáti slaninu, že prý kůň to

40) Franz Franzisci, Culturstudien über Volkslebon, Sitten und Bräuche in Karaten, Wien 1879, str. 74.

41) Trstenjak v Glasniku 1860, II. 141. Uvádí Josip Pajsk, Crtice iz dušovnega žitka štajerskih Slovencev, vyd. Matica slovenská, v Ljubljani, 1884, str. 212.

42) Wendisches Volksthum in Sage, Brauch und Sitte, Berlin, 1882, str. 136 až 140. Srv. téhož stať, Verhandlungen der Berliner Ges. für Anthropologie, 1882, str. 37, a kromě toho tamtéž, 1884, Sitz, vom 22. Juni.

43) Není tu míněna přeslice ve smyslu českého obvyklého názvu. „Přeslica" (cěslica) jest urobena ze dvou dřev: „ceslicowy kij" stojí kolmo v úzkém prkénku. Na tomto prkénku položeném na lavici prádelníce sedí. Do „kije" toprva je zastrčen kužel („kružel"), na němž jest ovinuta koudel. Hlavu a krk koňův teda tvoří ona dvě dřeva „ceslicowy kij" a prkénko. Viz Schulenburg, Wendisches Volksthum in Sage, Brauch und Sitte, 1. c, str. 138, p. 1.