rozpůlí se a každý z rodiny dostane jednu polovici. Polovice téhož vejce dva si vymění a snždí. Zabloudf-li někdo a vzpomene si, s kým si vejce vyměnil, najde brzy pravou cestu. „P o m 1 á s k o u" nazývají se u nás svátky velikonoční vůbec, zvláště však pondělí velikonoční. V ten den jdou děti, zvláště chudší, od stavení ke stavení a zpívají známou: „Pomláska, pomláska se nám ěepejří ..." Za zpěv dostávají rozličné dárky: vejce, koláže, chléb, peníze, hlavně však preclíky, jež nastrkují si na pomlásky, obyčejně upletené z vrbových proutků. Kdo nemá času nebo chuti pomlásku plésti, koupí si proutek „sladkého dřiví". Zámožnější chodívají pouze k příbuzným a známým; a dostávají obyčejně kraslice. Zvláště však odrostlejší mládež, „hoši" vynucují kraslice šleháním na známých a milých „holkách". Za to jsou povinni koupiti děvčatům, která jim kraslice dala, „pouti". Nyní jest v obyčeji dávati více cukrové kraslice než malovaná vajíčka. Dříve však vajíčka barvila se obyčejně „pryzulí", pak se na nich rozličné kresby a ozdoby nožem vyškrabá-valy, nebo se na nich „rejsovalo a psalo šalvostrem". Mladým žitem barvily se kraslice zeleně, slupkami z cibule hnědě.

Na veliký pátek před slunce východem vezme hospodář do klína popelu, třikrát pole obchází a sype popel tak, aby mu až do konce vystačil; na tom poli nedrží se krtice.

V některých vesnicích na Plzeňsku školní mládež na zelený čtvrtek, veliký pátek a bílou sobotu „rachá" místo zvonění. Na zelený čtvrtek sejdou se hoši před polednem na pokraji vesnice s rachačkami (řechtačkami), klapačkami a tratárky. O polednách se seřadí, s tratárky napřeď, ostatní za uimi, a ubírají se vesnicí rachajíce a klapajíce. Tratárky se tlačí a vydávají podobný zvuk jako silná řechtačka. U kaple a u každého kříže ve vesnici se hoši zastaví, pokleknou a odříkávají tyto verše: „O, ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi svého mistra Židům prozradil? Nyní musíš za to v pekle seděti, IiUciperem ďáblem tam býti! Kyrie elejson! Kriste elejson! Kristus klečí v zahradě, k Bohu se modlí, anděl strážce ijeho jej posilňují (sic), Kyrie elejson! Kriste elejson!" (Při Kyrie elejson! vždy hoch, jenž má největší rechtačku, jí zatočí a zarachá.) Tak jdou celou vsí; do vzdálenějších ulic zajedou poklusem jen ti, kdož mají tratárky. „Racháni" opakují tímtéž způsobem na zelený čtvrtek večer, potom o veliký pátek ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne, večer, a na bílou sobotu ráno. Ráno rachají jen někteří, starší, obyčejně si k tomu přivstanou, zvláště na bílou sobotu. Majíť toho dne. ještě důležitou práci, neboť chodí po skončeném racháni po vsi „po vejcích". Když si byli uložili doma své tratárky, ustrojí se do svátečních šatů; jeden z nich obleče se za Jidáše a vezme si kožený váček; . některý hoch pak vezme košík na vejce, jiný košík na hrách a vydají se na obchůzku po vsi. Chudší stavení minou. Vejdou do světnice, jen „Jidáš" zůstane za dveřmi, dají pozdravení, a říkají shora uvedené verše. Potom vstanou a jedeu předčítá evangelium na ten den připadající. Po evangeliu přinese hospodyně vejce, někdy také hrách, a dá to hochům do košíků. Tu otevře „Jidáš" dvéře, a cinkaje penězi ve váčku dožaduje se také nějakého peněžitého dárku. Když byli hoši ves obešli, rozdělí se o sebrané dárky rovnou měrou.

Na zelený čtvrtek vstanou venkované před východem slunce a šlápnou prvně na sekeru medem namazanou, k tomu ričelu u postele již přichystanou, a běží k potoku, kde si nohy omyjí; tato pověra má k tomu sloužiti, aby jich nic jedovatého do nohou neštíplo. Na velký pátek mají venkované v našem okolí obyčej, že ráno vyjde z některého stavení mladé děvče a jde k oknu sousedního stavení a táže se: „Drží se vám v postelí černý hmyz?" Ze světnice jí odpovědí: „Nedrží, mají ho snad u sousedů." Odpoví-li takto dívka