str. 33
Než k úkolu tomu přihlédnu, dovolím si ještě náležitě oceniti a několika ukázkami o-světliti snahu, či lépe řečeno zvyk starých žen slovenských, zachytiti co nejdůkladněji střižené anebo tržené části plátna, kterých pak ku provedení oděvu použily. Doufám též, že bude rozuměno, když mluvím o trhání plátna, jehož se užívá nejčastěji na místě střihání, aby oddělení částí se stalo po niti a aby jich větší počet nebyl poškozen, což za následek má zvýšené párání dílů. Švadleny o praktičnosti tohoto způsobu jsou přesvědčeny. Příkladem tu budiž konec starodávné šatky z Kopáni c nad Javorníkem, jichž krásnou sérii chová sbírka prof. J. Klvaně, a jichž celá skupina nalézá se též v selské síni v Museu království Českého v Praze.
Spojení několika dílců této šatky (viz vyobr. č. 9.) nestalo se pomocí nijakých patrných obrub anebo závalek, nýbrž pomocí plného plochého obšití anebo smyčkování na 4—5 mm. širokého. Provedeno je to vždy barevnou nití anebo hedvábím, aby tato obrubová páska co nejvíce vynikla, ostatní vyšívanou okrasu líměrně vázala a tak v uměleckém dojmu celé práce závažně, spolupůsobila.
Takovým způsobem povstalo na oděvu organické členění v jeho základní díly, které se z potřeby ustálilo. Původně jen technická, konstruktivní nutnost stala se znenáhla krasocitným požadavkem lidu a tradicí, která i tehdy se zachovávala, když konstruktivní nut-
