lískat, v noci nepoznáte nikoho. A že jí matka povídala: „No počkej, šak on bude měť horší!" A pěkné donďa dorn, všecky glídy se mu vyhrnuly z klúbú. Tož ho sem zavezli k Fúkalce. No zasej mu jich dala na svý místo a dobře spravila. Ale co, mladí lidi! Byly v tem Kobylu hody, zasej že tam půjde! Matka jeho mu zbraňovali: ,Ňechoď tam, dyby tě uviděla (totiž matka milenky) bude zle s tebú!' Nedal si říct a šél. Ná vidíte, zasej mu ty glídy se vyhrnuly a už mu jich nemohli spravit. A věckrát nechodil, tak s tým umřel! Tož ony sú ty účinky (t. j. učarování) všelijak}^.

„Ale, maminko, dyť to myslím néni ani pravda, všecky ty sedlský hlúposti budu ti páni v Praze vědět!"

„Tak to vyváděli (vyprávěli) stařeček a babička taky, tož to muselo byť pravda."

4. A ti podvrženci ešli sú? No Bože, ba sú! Ešli znajú Dalíčku Maryšu — šak je to Slovenka — byla v kůtě. Slúžila sem u nebožky Lejblošky, pámbů im dej nebe, to byli tuze pobožná žena a tuze pracovitá dělná, jak my povdáme — za tú milú chůvu a nesla sem tej Dalíčce do kuta. No tož beztak sem to dítě na vlastní oči viděla — dítě jak dítě, bylo jak druhý. Donesu do teho milýho kuta po druhý — Dalíčky nic; přej šla gdesik na kúsek trávy, bylo just v pravý poledně ve dvanástú hodinu. V kostele (t. j. na úvodě) nebyla a po trávě už brúsila! Přišlo se mně na to dítě v tej kolíbečce podívať a ono vám hlavu jak čtvrt, hlas celej mači, nožičky jak hůlečky, ručičky taky jak zbýlečko! Ná, tož potom jí to jedna zkušená pocestná (cestující) ženská, just se tak k ternu trefila, vyjádřila, že to diťátko ty divý ženy za poledňa podhodily. V poledně že kútnica (t. j. žena v koutě) nemá utýct diťátkovi! Ná, a nesmí ternu potom zle dělať, lebo by ty divý baby zasej si postihly na jejím dítěti! A Bože, to se s tým potom natrápí! Ono vám to hrubě nemluví, nechodí, s odpuštěním krom vašej poctívej hlavy, třeba do čtrnácti roků pod sebe dělá a tož takovú s tým máte. Tadyk, už co pamatuju, několik dětí ty divý ženy podhodily . . .

5. Dyž sú děti nedobrý, strašívajú ich, že si pro ně donde poledni ca. To sú ty divý ženy, co peru děti a podhazujú tých podyrženců. Děti se podvečír obzvlášť rády túlajú; to nás strašívaly, že nás chytne kle káni ca. To jak ude^li kostelník na zvon, už zme se sypaly dorn. Dyž zme se pomodlili ke spaůú a chcely zme, jak děcka, něco ešče pojest, říkali nám, že nám smrť oblize hubu. To už sem dycky cítila ten sdu-denej jazyk tej smrti na hubě . . .

6. Na svatů Lucu zme nesměly přast. Jednu taky gdesi že přadly a negdo k nim donde a povídá: „Proč přej vy přadete, dyž je svatej Luče?" A tá jedna pradlena: „Než se Luca dolucá, muj potáček se napucá (napřade)!" Tu ide Luca a nesla na lopatce žížlavý uhlí. Tak U ho vysypala na hlavu! To byla tá pravá sv. Luca. Je patronku teho prádla, tož na její svátek se nemá přást. Šak včil už nepřadú, to bylo za starodávná.