do kúpalek (neciček) do vody a do křížka se potom ty chlupy do teho shrnu. To dítě se musí vykúpať a tož ty tahy vlezu potom do těch psů. Dítě ulámany se popravuje, hoře životem se položí a levá ruka a pravá noha do kříža se dotahuje. — Je to mladý; vezne to takový děcko (malá chůva) bez peřiny, skáče to s tým jak fifidlo, tož to celý

doláme!

Padúcí nemoc: Hromovej kamínek na červeným víně třenej

užívat!

Dření. Brablenci, co sú tak velicí, pozbírajú se do sklenky do silnej goralky a tú se mastijú glídy.

Hlavnička: Víte, dyž stonali Janek s Kačú (vnoučata vypravova-telky), jak sem jich krmila? Dochtor byl Němec, zakazoval: „Enom při tyfus žádný jídlo!" Ale co, to ide enom mezi pánama, u nás naša nátura to nese ináč: Dyž tá děvčica — bylo jí 18 roků tenkrát — nemohla žížnú vydržet, to bylo pořád: „vody, vína, mlíka!" Tož já pěkně, doktor sem, doktor tam, k Plhalovi, kupila sem každej deň za 24 kr. červenýho vína, a děvčina pila! No co, hubu pořád' suchu, enom pít a pít, — na vidijú nech se negdo na ňu včil podívá! Pane, tá si něco poležela, celá byla odležená, za tú by nebyl žáden ani krejcar dal — a včil je děvčina jak voják! A Janek jak by smetl! Hlad měl jak vlk, sňáďby do kameňa byl kúsl! Tož já sem uvalila krajíc chleba, popadla dva párky hroznů, napekla sem mu buchet; ale to měli vidět, ten se tumloval aby se najedl, než pan dochtor donde. Ale já sem měla nos, jak sem ho (doktora) uviděla, šúst do komory, zamkla sem se a čučela pěkně tam, až odešel. Ale ten že dělal, uviďa odrobínky z buchty na lůžku! Tak se na céru casonil! A ta moja céra chtěla ho uchlácholit a tož povídá: „Ale baruško milá, dyť u nás u chudobných, co sní, to sní; stařenka mu holt přejú, tož mu to donesli!" A ten: „Já žádný baruška! Baruška sú u pastýřa, víckrát nic jídlo donést." Ná, jářku, tu máš, včil dostalas s tvojú baruškú; dobře já potichu v komoře: ten by mi byl dál!

Skvrnitý tyfus: Taky ten můj ho dostal. Do týdňa bylo po něm! Pan doktor donde a povídá: „Všecky peřiny spálit a všecko z lůžka!" Ani sem netikala a sem si povídala: No, beztak děvčata mi dorůstajú a já budu peřiny pálit! ? A řeknu mu něco, nadá mě! A just sem měla ty peřiny aji duchnu, na celý lůžko, čistě povlečený, tož co to budu seslíkať ? Pár dní v tem ležál, co bych se toho oščádala, šak to býl můj muž! Pěkně večír sme si do teho, aji tot s týinto malým lehli: ná, už je ternu šest roků, co je chudák — Pánibůh mu odpusť — tam a my sme tu oba doposavad'. Dyť to néni tým, to je všecko na Boží vůli! To se enom řekne, peřiny spálit, ale kde vzít druhý? Tři děvčata a kluk, i holých ruku všecko, jak to živobytí, tak ty hábky!