Předchozí 0247 Následující
str. 201

Nekažte nám naše národní pohádky!

Roku 1874 napsal Vítězslav Hálek.*)

„U sbírání národních pohádek za posledních let dosti mnoho se děje. Jsouť sice již nejkrásnější drahokamy dříve sebrány a zpracovány znamenitými mistry, z nichž třeba jmenovati pouze Erbena, ale vůli tu dobrou nikteraká nelze podceňovati, která i po bohaté žni na poli prostonárodního tvoření dá se do paběrkování, aby nic nezůstalo zapomenuto . a nepovšimnuto. Takých paběrkujících sil máme značný počet, ano i spolky utvořily se, jichž účelem neposledním jest: sbírati národní pohádku . & píseň. Ale jednu prosbu úpěnlivou bych pronesl ku všem, kdož tímto sbíráním se zaměstnávají: aby nám' tyto naše skutečné poklady národní nekazili! A to aby je nekazili neporozuměním, nešikovným pérem, vůbec nedostatkem smyslu pro to, co národní pohádka obnáší. To není jen tak, : slyšet něco, sednout, vzít péro a napsat nazdar Bůh —¦ z toho ještě daleko není žádná pohádka. Národní pohádka má se bráti do rukou s opatrností, jako víno v hroznech, kde třeba dbáti toho, aby nebyl setřen ani ten jemný nádech s povrchu — a hrubá ruka, která toho nedbá. Máť pohádka národní zrovna tak dobře svá pravidla nezměněná, založená v poesii lidu, založená v duchu lidu a jeho řeči, že třeba buďto míti znamenitý instinkt, cit, znamenitou vědomost, aby vše opět bylo reprodukováno v témž duchu a v témž smyslu. Na všechen způsob však musí býti národní esthetický cit v člověku vyvinutý tak, aby okamžitě ucítil, kde jest proti základním a vůbec hlavním pravidlům prohřešeno aneb i jen pochybeno. A tuť náleží především sloh pohádky k pravidlům základním. Národ sám udělal si svůj sloh a ten jest skálopevný, na něm nelze měniti •časem ani slova ani čárky. Musím vždy začíti: „Byl jednou jeden král," a kdybych začal: „Jednou král byl jeden," nepovídám již žádnou národní pohádku, ale podávám svoje vlastní duševní i řeční evoluce . . .

Toť jest řeč násilná, nepřirozená, šroubovaná, celá potočená a chodí na chůdách. To jest řeč, kterou by národní pohádka ani nevzala do úst, neřku-li, aby se s ní chlubila . . . Totě již sloh svrchovaně zkažený, tak že bychom musili pod pokutou zapovídat čísti jej! Vždyť přece v té jednoduchosti leží onen půvab, ono kouzlo, jímž pohádka i největším geniům bývá čtením anebo posloucháním nejmilejším..."


*) Nár. Listy, feuilleton, dne 18. září 1874 — Pozn. red. V poslední době zasílají nám někteří vydavatele' pohádek a pověstí českých svoje sbírky se žádostí za referát v C. Lidu. Vedle sbírek dobrých, cenných bývají mezi nimi sbírky (hlavně v nejnovější době), jež pro lidovědné studium nemají nijaké ceny. Spisovatel čerpá látku z lidového podání, podává ji však v úpravě libovolné, uměle tvořené. Vypravuje zcela moderním slohem a neznaje na př. názvosloví rolnického, opisuje jména jednotlivých zjevů z ovzduší venkovského života široce, dlouze. Překrucuje také děj původní, preslazuje zdrobnělými slovy, rozředuje líčení krajiny popisy nenepodobnými školským úkolům atd. atd. Neváháme tuto otisknouti výstrahu, kterou již r. 1874 hrozil dobrý znalec lidového podání českého, Vítězslav Hálek.

Předchozí   Následující