Předchozí 0283 Následující
str. 264
Used pták na dubě i tak sobe zpívá: »Nevěř chlapci, nevěř, žerty z tebe mívá.«

On tobě přísahá, že, tě rád má z duše, A za jinou půjde, víru tobě zruše.

Nemilovalas mne, když sem já tě cenil, Nyní chceš milovat, když sem se už změnil.

Plyne voda, plyne, po kaménkách hučí, Kdo neumí vzdychat, láska ho naučí.

Plyne voda zticha, břehy pořád součí,

Kdo zrádně miluje, necht ho smrt rozloučí.

Vystřikuje voda spod hrubých topolí, Žádný neuhodne, co mne v srdci bolí.

Těžko kamenoví, co pod vodou krochá, Ještě tíže tomu, kdo se v kom zakochá.

Nyní v tomto mžení, co sem poznal tebe, Řek sem: »Ach, už nezná lítost ani nebe.«

Milujú tě, děvče, ví celý svět o tom.

A Bůh jenom zhodne, co se stane potom.

Lidé jsou protivni našemu sloučení,

Já jen důvěru mám v božském přeznačení.

Kdož mým srdcem vládne? sama vládnu sebou; Žádný nerozloučí mne, miláčku, s tebou.

Nechoď vůkol vozu, a nedrž se osy; Nechoď za dívčinou, nechť tě sama prosí.

Či nevíš, můj milý, že jest Bůh i nebe, Ze udělí jmění pro mne i pro tebe?

A moje koníčky, pobízejte nohu, Neb já bez milenky vydržet nemohu.

Jak stav smutný toho, osud oplakaný, Kdo miluje děvče, nejsa milovaný.

Daleko příkřejší ještě osud toho, Jenž upřímně rád má, a ona onoho.

Nešťastné kochání, když se v koho vlepí, I rozum odejme, i oči zaslepí.

A moje milenko, co to z toho bude; Ze my se milujem, o tom mluví všude.

Ať sobě pomluví, ať se vysmívají, Kdo šťastnější nad ty, kteří se kochají!

Ach, moje milenko, půvab oka tvého Dávno se rozhostil v hloubi srdce mého.

Půvab oka tvého, spanilost v tvé duši; Komuž to pro tebe kosti nevysuší.

Očka moje, očka, kam vy pohledáte, Všecko na tu stranu, kde milenku máte.

Ještě ti já ještě netratím naděje, Co mi Bůh naznačil, vítr nerozvěje.


Předchozí   Následující