ostatních roztomilých obrázků v obrázku »Českým světem* rouchem vidění, snu oděl výjev, živě kreslí, jak náhle se zjevila před ním známá, rázovitá postava:

»Já jsem Karel Jaromír Erben ... — Redaktor Zíbrt, ten, co vydává »Český Lid«, v modlitbách svých stále si naříká, že po českém venkově i ve městech mizí to, co my jsme tam našli a v knihách svých uchovali — Němcová, Sušil, Kamarýt, Vacek Kamenický — Gelakovský — Krolmus — a všichni obyvatelé českého nebe bolestně to nesou. Tuhle mezi nás zavítal kanovník Kulda. Přijali jsme ho s jásotem — a hned se ho ptali — jak to v Cechách s národní písní — zvyky a obyčeji stojí. Ale stařeček se usmál a vyprávěl, že neví, patnáct let byl slepý a hnout se nemohl ze svého domku.«

Pokýval jsem hlavou — protože pana kanovníka Kuldu dobře znal a věděl jsem, že jako já chodím s apparátkem — tak on chodil sbírat po Cechách i po Moravě písničky a pohádky — až oslepl a skládal potom písničky sám.

Neříkal jsem nic, pouze jsem si to myslil — ale duch přece mávl rukou, jako by chtěl říci, abych mlčel a nevyrušoval ho, a klidně pak sám pokračoval:

»Někdo z nás měl by se jít přesvědčit, řekli jsme si v nebi. Ale kdo? I metali jsme los — a los padl na mne. Vyprosili mi u Boha dovolenou na jeden den a poslali zpátky na svět. Cestou ptal jsem se Kuldy, kdo by mě na zemi mohl provázet — a tu jsem slyšel, že se touláte celé dny po Čechách s truhličkou na zádech —proto jdu rovnou k vám« —

»Pěkné nadělení,* pomyslil jsem si v tom.

»Nic se nemračte a jen hajdy se mnou,« pobízel pan Erben — »a rychle — mám jenom den času.«

»Nu tož jsem vám k službám, * povzdychl jsem si a sáhl po svém apparátku. Vyšli jsme« . . .

Nyní Baar pérem mistrovským maluje obrázky z venkova českého. Zavítali právě do vesnic a krajů, kde druhdy načerpal Erben nejvíce písní něžných, jemných, pro svou záslužnou sbírku . . . Kde nic, tu nic . . . Sprosté odrhovačky, dvojsmyslné odvary z velkoměstského kalu a bláta, ba i vzdělané kruhy místo ušlechtilé zábavy oddávají se pustým žertům a ubohým nesmyslům nové » poesie* české, nyní oblíbené . . . Baar pokračuje v líčení svého snu:

»Erben sklapl svůj zápisník. Sesmutněl celý — schoulil se do klubíčka — a podávaje mi ruku řekl smutným hlasem: »Zíbrt má v modlitbách svých pravdu. Jsem rád, že jsem už umřel. Nemohu tu ani ten jeden den mezi vámi vydržeti až do konce. Buďte zdráv, fotografe, a děkuji vám za průvod.«

»Pozdravte české nebe,« zašeptal jsem tesklivě —

»Děkuji — ale bude tam z mé zprávy malá radost.«

»— zvláště Kuldu — Douchu — Třebízského — Vinařického —«