str. 56
o skývu chleba českého člověka z lidu v Praze a v okolí Prahy. Vysoce si vážíme pochvalného úsudku bystrého znalce povahy české, vynikajícího učence a literáta českého prof. Dra. J. Thomayera, jak oceňuje Paměti Haissovy, otiskované v Českém Lidu. Neváháme pro budoucí pamět otisknouti toto mínění jeho o Českém Lidu. Ve Zvonu, v orgánu spisovatelského družstva, vydávaném za redakcí M. A. Šimáčka a redakčního kruhu AI. Jiráska, K. V. Raisa, Jos. Thomayera a Zikmunda Wintra, nákladem Unie, XI. 1910, str. 4, píše prof. Thomayer v úvodu, zajímavého článku »Z pamětí lidí nepatrných«: » . .. z cista jasná ukázaly se v literatuře zápisky a paměti malých bezejmenných do té doby lidí a čtoucí svět byl zajímavostí těchto pamětí snad více překvapen, než pamětmi osob vznešených . . . Zápisky cihlářského dělníka německého Fischera z roku 1903 a bezejmenného anglického zedníka jsou lekturou hluboce vzrušující. Zápisky českého pí sn ičkáře F r a n t i š k a Haisse, otiskované v Českém Lidu, byly by jistě v rukou každého českého vzdělance, kdyby byly vyšly v jiném jazyku než českém. Neboť prosté a přec pravdivé líčení krutého zápasu existenčního, jakýtéměř pocelý život svůj jakžtakž vítězně tento písničkář český podnikal, čítám k nejtklivějším stránkám naší literatury. Jsem na základě příhod, jež jsem zažil, toho přesvědčení, že by literatura naše získala nový bohatý zdroj, kdyby více takových malých, neznámých lidí, jako Haiss, zaznamenávalo své paměti životní častěji, než se dělo doposud . . .« Č. Zíbrt.
* Osobni. Redaktor Českého Lidu Dr. Č. Zíbrt byl zvolen od valné hromady akad. krajinského spolku Prácheň v uznání zásluh o studium lidu českého, zvláště o český jih čestným členem vedle pp. řiditele J. Braniše, Jos. Holečka, Dra Aug. Sedláčka.
* Pěstujte při zábavách lidové zvyky a slavnosti. 0 této látce v Českém Lidu, v každém ročníku uvažujeme a poukazujeme na cizí vzory, na spolky v Německu, ve Švýcarech, ve Francii, jež si obraly za úkol napodobiti v úpravě vhodně přizpůsobené místo sprostých jarmarečních surovostí a velkoměstských šantánových odrhovaček v duchu lidové své-ráznosti staré slavnosti, obyčeje, obřady. Rádi tu dodáváme, co píše redaktor Alois Vojenov v Českém Baráčníku, 1910, č. 7: »Čož nemožno zabočiti v koleje jiné a pořádati slavnosti a zábavy s programem jiným, intencím Baráčnictva blízkým a svým složením svérázným ? Vždyť ku př., v Zíbrtově sbírce »Veselé chvíle v životě lidu českého«, vydávané u Šimáčka v Praze, shledáváme nevyčerpatelnou studnici poučení, kterak naši předkové se bavívali a při tom svému vlasteneckému cítění dávali průchod. Z těchto vzácných vzorů dá se mnohé přizpůsobiti i dnešním názorům a vkusu, lecos dá se harmonicky sloučiti v jeden ladný celek, tak, aby tento dovedl upoutati nejen kruhy naše, i širší vrstvy našeho národa. Pak ty naše slavnosti a zábavy, zejména v Praze, nabudou jiného rázu, jiné svěžesti a zajímavé svéráznosti. Pak také můžeme směle počítati s větší účastí obecenstva, z čehož zase vyplývá větší
|
|
