Já nemohu v noci spáti, Musím se vždycky ptáti, Mámli si vzít neb ji nechat, Aneb ještě rok na ni čekat.

(Sáhne si na srdce.)

Pak hned slyším tento hlas, Vem si jí, vždyť je to špás!

(Na hlaru tluče.)

Zde však jinač odpovídá, Vzít si ji, mně zapovídá.

Jakub. Neber si ji.

Vávra. Co, co, já si ji nemám vzít?

Jakub. Nebudeš žádné Štěstí mít!

Vávra (se ohlížeje). Co je to za podivný ohlas! To něco znamená. (Spatří Jakuba.) Ach! zde jest jakýs cizí chlap! Oč, že mne poslouchal, a se mnou si žert dělal. Počkej, já tě musím vyzkoumat. (Volá na Jakuba.) Hej, dobrý

příteli; co pak tam hledáte, za těmi stromy?

Jakub. Já hledám cestu, milý příteli. Zabloudil sem, a nyní bude hned večer. Já zde budu musit zůstat přes noc.

Vávra. Tak tak! Nu já vám již okážu, kam máte jít. Tam na rohu je dobrá hospoda; jak vidět znamení.

Jakub. To já dobře vím, že to hospoda jest. Ale tam jest všecko hrozně drahý, a já nemám žádných peněz. Nechtěl by ste být tak dobrý a mně v svém příbytku nocleh dát?

Vávra. V mém příbytku? (k sobě) Aha, on již ví, že to můj dům jest. Snad ho má Mařenka ve vočích píchá. To musí být ňáká šelma. V mým domě chcete zůstat přes noc, pravíte? — Je mně líto, můj příbytek jest velmi malý, a nemam ani dole ani nahoře pro žádného více místa.

Jakub. Já mnoho rnísta nepotřebuji.

Vávra. To rád věřím. Z toho ale nemůže bejt nic. Víteli vy co? Já vám dám raděj několik grošů, a můžete jít do hospody.

Jakub (je nevezme). Děkuj u vám, dobrý člověče! Já sem si umínil, že v žádné hospodě přes noc nezůstanu.

Vávra. Aj, proč? Vyť snad nikam ne-putujete. To bych byl neřekl, že tak nábožný jste. Však já vám nemohu

pomoci; nevezmeteli těch peněz, tedy vám vinšuji šťastnou cestu.

Jakub. Vždyf mně snad ten nocleh neodepřete, za který vás žádám. Aby ste věděl, já se vám přiznám, že sem se s jedným založil, a proto jest mi na tom něco záležíno.

Vávra. Tak tak, čím dál, bude to lepší. Vy ste svou sázku prohrál. Kdyby ste se mne byl napřed ptal, já bych vám to byl hned pověděl. S kým jak ste se založil?

Jakub. S mým kamarádem.

Vávra. Tak tak. K tomu ještě kama^ ráda!

Jakub. On svůj nocleh dostal zde naproti. A já sem vsadil na váš poctivý

» obličej, že mne k sobě přijmete.

Vávra. Tak tak! Však milý příteli! vždyť pak na váš poctivý obličej, váš kamarád vyhrál.

Jakub (pro sebe). Počkej, stará liško, však já ti to vynahradím. Má práce jest zde nadarmo. Tedy ste mne již odbyl? Hej, kdoví, nebudeteli toho pykat! Řekněte mi, zač pak mne máte?

Vávra. Hm! Ghceteli to vědět, však ať vás to nemrzí? Já vás mám za veselého společníka; tak jako za propuštěného ze služby panského služebníka, aneb za něco takového.

Jakub. Opravdu, uhodl by ste. Já vám musím pomoct. ISapřed sobě s ním udolám žert.

Bez služby v zimě v letě Procházím se po světě, Peněz není třeba. Tam jen, kde se mi líbí, Jím maso nebo ryby. A málo kdy chleba. Jsem vždycky veselý, U děvčátek smělý. Umím psaní přinášet. Jejich pocty zanášet. A když býti může. Podvsst jejich muže, To jest mé umění, Hle že přes mne neni.

Vávra. (Pro sebe.) I toť je pěkný ptáček; ten by se hodil do mého hnízda. Milý příteli, zde se vám umění vaše nehodí. V naší vesnici by ste musil na své řemeslo hladem zajít.