Z předchozího nejednou bylo patrno, že při podkládání světské melodie novým duchovním textem nebrali staří skladatelé prízvuku. Své verše skládali časomerné, ovšem stará melodie ne vždy vyhověla jejich požadavkům správné kvantity tónů. Nejoblíbenější metrum byla nota obecní, což neznamená melodii, ale jen rozměr básnický. Dle Šimonn Lomnického (Písně Nové historické 1595) jsou to čtyři verše, každý -o osmi slabikách, v rozměru, jejž »Latiníci jmenují Carmina iambica dirnetra; české rytmy neb písně na touž notu jsou skládati nejsnadnější a k smyslu a k spamatování nejpříjemnější, a jako všem nejobecnější. Protož i obecní, že jich tak na mnoze šlovou . ..«. Ačkoliv Blahoslav v Muzice, v kapitole O syllabáeh (Hostinský, J. Blahoslav str. 59) předpisuje: »Syllaby, aby se pod noty trefovaly a hladký činily nebo sladký zpěv, mají býti k dlouhým notám dlouhé a k krátkým krátké syllaby«, přece těžko se dalo takové správnosti dosíci zvláště při podkládání nového textu hotovým již melodiím. Skladatelé pomáhali si též tak, že dávali dvouslabičná slova (ku př, řekl, vedl, svlékl) vysloviti najednou, jako jednu slabiku na jeden tón a označovali ta slova obloučkem.

Možná souditi, že světské melodie, při duchovním prebásnení se neměnily a nanejvýše jen pomaleji, vážněji se přednášely. Jejich původní ráz se uchoval. Možno tedy směle dle nich usuzovati o znacích staročeské lidové hudby světské.

V zachovaných písních převládají tóniny církevní. Mezi melodiemi v této studii uvedenými nejčastěji se vyškytá tónina dorická a aiolská. Řídká není též mixolydická a frygická. Poměrně malé procento vykazuje tonorod durový. Tím- dokázáno jest značné stáří těchto nápěvů, neboť tonorod dur a moll v našem smyslu postupem doby pozvolna si dobýval půdy. Dle těchto dokladů měla stará tonalita v XVI. století i v českém lidovém zpěvu světském velkou převahu. Dokonce v té době ¦církevní tonorod mají ještě ony písně, které zdají se býti svou kvadratickou, periodickou formou předzvěstí nové doby, nebo poukazují tím na původ z tance a jsou běžnými oblíbenými popěvky.

Ovšem jistá část tuto uveřejněných památek má svůj původ na Moravě a na Slovensku, kdež hudební originalita se ještě více uchovala než v Čechách. Většina jich jest spíše podobna slovenské písni než dnešní naší české. Nápěvy tyto po náležité úpravě ze svého duchovního přestrojení jeví se jako krásné plody hudební lyriky a jsou dokladem vyspělého krasocitu našeho lidu i v dobách minulých.

Přihlédneme-li blíže k rázu těchto melodií pozorujeme jako přední znak jejich milou jednoduchost, prostotu. V tom spočívá jejich slovanská povaha. Dle toho možno souditi, že byla již tehdy vyvinuta národní melodie. Neshledáváme se nikde s germánskými ligaturami a koloratúrami, té doby v německé písni často se vyskytajícími. Naše písně jsou zpravidla akcentické, na každou slabiku přijde jeden Ión.

Co se týče druhu taktu, nejčastěji jest sudý počet, lichý takt řidčeji se naskýtá, tolikéž výjimkou jest exotický takt 7/4i, v Německu oblíbený pro baladické písně. Kadencování melodií skoro veskrze se děje