214 J- Noháč:

'Větší rozdíl jeví se od spisovné řeči. Tak v Čechách mají botu samicu, na Podluží samca (bot). Ve spisovné řeči se říká fara, papež, vrata, u nás máme fáru, papeže, vráta a j., ve spisovné řeči žábä, zde žaba. Hadraje zde rodu ženského, v Čechách mužského.

Podstatná jména rodu ženského, končící se ve spisovném jazyku na e, končí se zde a — duša, růža, noša a pod., ve 4. pádě dušu, růžu ...

Jména, která se končí na áč, zakončují se zde na ál: n o h á 1, nosál, kopal místo : noháč, nosáč, kopáč.

Chybné je zde skloňování jmen rodu ženského, ve kterých se užívá měkkého I : Emila, 3. p. Emili, škola — do škole atd. Zachovalo se totiž na Podluží ještě tvrdé I, které se vyslovuje jako u. Jak krásně to svědčí těm malým děvčátkům, když se chlubí: Majduša Úckých (Luckých) b y u a po školi, protože sa n e u č i u a. Po souhláskách zni í jako samohláska: d I h (dluh — duh), 11 u č u (tluču, tuču, plh (pluh—puh), slžba (služba — sužba) atd.

Prídavná jména užívají se správněji než jinde. Určitá tvrdého zakončení užívají správně až na střední rod množného čísla, kde užívá se místo koncovky á é. Jinak je správné i změkčování tvrdých souhlásek ve množném čísle při životných jménech rodu mužského: dobrý — dobří, vysoký — vysocí atd. Přídavných jmen neurčitých se jako v obecné mluvě vůbec zřídka užívá.

Větší rozdíl jeví se u sloves. Slovesa III. a IV. třídy mají ve 3. osobě množného čísla místo koncovek *', ejí—á neb iá : z voň á do kostela, lud é chodiá, drzá sa, chvála aj. V ostatních třídách se ve 3. os. mn. č. užívá ú místo *', neb ou : pijú, volajú, pamatuji, táhnu, idú (jdou) a j. Odchylku tvoří slovesa V. tř.: krájeti, kráčeti, stavěti, věšati a j., která se končí ve 3. os. mn. č. koncovkou á: krájá, staviá atd.

Podlužáci užívají mnoho přechodníků : D o u d1 a dom, hned jsem si leheí. Přijeda tam, bylo po ohni atd.

U skloňování náměstek pozorujeme také patrné odchylky : já, gen. m i a, ae. m i a, které se někdy vyslovuje ň a ; ty, gen. t e b i a, dat. tebie, ac. t e b i a, ťa, ona — ac. j u ; ten — teho, ternu, teho; se — sa atd. Předložka z a pojí se s prvním pádem. To je z a r o b a ; eo je to za člověk? To vám byl za pěkný š o haj! — K předložkám skrz, kromě přidává se koncovka, vá: skrzevá, kroměvá; podobně s t r a n i v á.

Když se malé d í f a narodí, nesú je krstná (kmotra) na krst. Na takové malé dítě m o s í m e být opatrní, neboť se snadno urazí (poláme) : též se u ř k n e (uhrane). Dá vůbec mnoho práce a starostí než se vypiplá. — Když odrůstne, hrává si venku: líska habána (míč) nebo piečka (špačka). Děvčata hrají si na Helišku. Na masopustní ostatky chodí chlapci pod šable; děvčata zase na smrtnou