opakoval po mně správně všecky slabiky, když měl pak říci »sedům«, vyrazil ze sebe prudce : »šest a jedna« (viz »satan«).

Chodil po okolí a sháněl hadry (hany), za něž dával nitě, knoflíky, šmolku a sirky. Přišel jedenkráte do Batňovic. Na plotě byly rozvěšeny •chatrné kousky prádla k sušení. Václav po důkladné prohlídce shledal je příliš vetchými, nezasluhujícími názvu »prádla«. Uznal je za hadry a oceniv znalecky, položil za ně ku plotu tolik nití, šmolky atd., za kolik měly pro něho cenu, nacpal »hadry« klidně do pytle a odešel. Majitelka prádla měla tuhou práci, aby ho o nesprávnosti jeho obchodu přesvědčila ; bylť Václav jinak poctivec, jenž nikdy ničeho špatného se nedopustil, pevně přesvědčen o tom, že počínal si správně. Byl také cudný a slušný a když jej někdy různými nepěknými řečmi škádlili, zapálil se až po uši, říkaje, že to »anba«.

Rád kouřil a za doutník udělal vše. Chutě kouřil, odfukuje labužnicky kouř. O pomlázce opatřen »dynovačkou«, chodil »dynovat« zpívaje: »Dé, dé, déee, dydy áno, zas áno — net!« což as znamenalo: »Dynuji, dynuji ráno, zas ráno hned.« Chodíval časně ráno a postaviv se za dvéře, zeptal se nejdříve : »Tejc, piš?« (Strejce, spíš?) »Hned« znamenalo tu, že přeje si, by se mu dostalo hned koledy. Každého roku chodil do Vam-beřie na »pout«, vyprosiv si dříve něco peněz na cestu. To byla jediná jeho žebrota. Po svém návratu hubovával, že bylo ve Vambeřicích »báto kafé«, špatné. Jak odhadoval vzdálenosti, bylo již sděleno. Náchod = pět tus (5 hodin vzdálenosti), do Prahy tři ráno (tři dny z Úpice), Červený Kostelec, jemuž se tehdáž říkalo »hadí«, jmenoval »sáti«, že tam vyráběli šátky.

Téže doby žila v Úpici dvojice »božích lidi« Robert a Klára, bratr se sestrou, oba značné síly. Živili se těžkou nádenickou prací. Klára dostala jméno po kmotře, Kláře Nyklíčkové, později provdané Blahoušové, nevlastní sestře skladatele Bedřicha Smetany.

Zmíním se ještě o jednom z ubohých těch lidí. Potuloval se nejvíce kolem Velké Skalice, čibuze a v blízkých dědinách. Říkali mu »Honza Hroušů« neb »Hroušů blázen«. Byl z velkého statku v Loche-nicích u Králové Hradce, kde studoval na gymnasiu a měl býti knězem. Jako dospělý již student zamiloval se do jedné dívky, čemuž se otec vzpíral. Jedenkráte o posvícení vznikla mezi ním a otcem při obědě hádka a otec rozlítiv se, rozbil prý Janovi pekáč o hlava. Ten se pak z toho minul rozumem. Otec, pozdě lituje svého činu, postaral se o jeho budoucnost, zajistiv mu nadosmrti slušné živobytí, však syn nenabyv již. rozumu, pobýval u bratra, který se ujal statku a s ním zároveň povinnosti vydržovati bratra.

Ten v jasnějších chvílích pomáhal v hospodářství a choval se klidně, však najednou zmizel na kolik dní, chodě od vesnice k vesnici a vypo-máhaje při různých hospodářských pracích. Když si svou práci odbyl, vešel do světnice a díval se na hodiny, načež obyčejně dodal: »Už by tu měly bejt!« »A co pak Honzíčku?« ptával se hospodář neb hospodyně. »No buchty !« odpovídal Honzík, který je náruživě jídal. Obyčejně