Inocenci, hezky zbystra — a la bonér — co vám zchystá — plane-tičku, můj Františku, a zase čupr planeta pro ta krásná děvčata, k tomu čísla- do lutrie píše moc čarovná stroje (elektrický zvonek pronikavě řinčí) a kdo přidá deset halířů, není v světě totik malířů, aby tak krásný portréty, obrázky (přidává otřelou podobiznu, mužům podobizny děvčat, ženám podobizny mužů), dával srdce hned do sázky. Atresy já od všech mám, komu se líbí, ku oltáři párek odevzdám. Tak komu libo — planeta za 4 haléře, obrázek za deset. Kdo poroučí, kdo káže, čertíček to dokáže, Inocenci, hezky zbystra — a la bonér — co vám zchystá! . . .« Koupíte si taky planetu, pro kterou kartuzianek stoupá ke dnu, »hokus pokus, čáry máry, žádné cáry« — a čtete čistě středověkou astrologii, která Vám určila při narození pod tou a tou planetou, co Vás v životě čeká, kdo Vám prospěje a kdo uškodí, »kdo šlape po štěstí a má píku proti tobě v hlavě«, která osoba touží po Vaší náklonnosti a která hoří a sočí nenávistí . . . Kdo pak by toho všeho v životě neměl, tedy každému planeta prorokuje dobře.

Jdu dále . . . Kde Jsi. příteli Jindřichu Baare, se Svým steskem, se Svým snem, jak putoval Erben po Cechách a hořce plakal nad úpadem písně lidové. Viz Český Lid XX. č. 1. Kolem bedny překocené kupí se mladý lid. Hrnu se tam, abych poslouchal ječivý zpěv prodavačky: »Tak tady, pánové a dámy, ta nejnovější pražská písnička, pojmenovaná »V o co 'de?« — Kaprál křičí: »Dneska bude laufšryt, nýdr, knýd, každý musí elektriku na to v těle mít. Když ne, tak vás zavřem, že až zčernáte jak noc, půjde-li to dobře, bude komisárku moc!« Ňáký kmán se chyt za břicho! Kaprál: »Vo co 'de?« »No, přec o ten komisárek! mně je z něho zle!« Pepík kráčí dlouhým tahem kdesi ulicí, »seces kvádro« —- a na zádech nese opici. Strážník na něj: »Kdybys raděj něco dělat šel!« Odpliv Pepík — vyndal doutník, odpověď hned měl: s Já a dělat — co to melou — vo to, že jim 'de? Celé tělo dělalo by, ale ruce ne!« Žínka přišla z trhu domů, rozčilena moc, nebylo s ní k vydržení celý den i noc. Se vším mlátí — muž se krčí, bouřka bude dnes, najednou to začlo a muž na kolena kles! »Milá ženo, nekřič, prosím, řekni o co'de!« »O tu kalhotovou sukni, honem af tu je !« ... Chvilku posloucháte . . . To by měl radost český spisovatel a nakladatel, kdyby tak šly knihy na dračku, jako po tomto zpěvu písnička, předražená na deset haléřů . . . A než se nadějete, spustí písničkářka: »Tak póoozor! Znova pozooór! Co budu zpívati, račte poslouchati, vo té kalhotové s u k n i, vo té nové módě, co bude mužům ke škóoodě! Tak tedy (a už ječí písničkářka pronikavým hlasem): »Mnozí páni nosí sukně, že jsou plni dobroty, proč by tedy nenosily ženské zase kalhoty. Ať se třeba lidé zbíhaj' z ulic, ba i z vesnice, ženské nedaj' svléct si nové kalhotové suknice. Kdyby všechny dámy v světě chodily jen v kalhotách, měli by z nich naši páni ihned mnohem větší strach. Báli by se jim ublížit, vše by k vůli dělali, vařili by — prali — myli — ba i děti chovali. — Má-li se ta móda ujmout, musí dámy o to dbát, aby mohly jen v kalhotách na veřejnost rukovat. První musí mít na bidle místo fangle kalhoty, druhé v kalhotách pak za ní, šlapat zas do fo-