V Libni a Dražiôkách sebral jsem též Hanku v překlad Schillerovy básně »Mládenec u potoka«. Píseň tato přejata byla skoro doslova tak, jak ji nalezneme ve II. vydání Hankových písní z r. 1819, sv. I. na str. 29.

Působením školy rozšířila se »Fialinka«. (Něžná íialinko, proč se v houští skrýváš). Ještě tu a tam ve škole ji zaslechneme.

Vlasteneckou píseň »Morava« skládal Hanka na počátek písně,, již znal nejspíše ze svého domova.25) Uveřejnil ji po prvé v »Cechoslavu« r. 1831 na str. ô. a potom ve vydání »Písní« z r. 1841 s podtitulem : Historická k létům 1468. Různými zpěvníky byla otiskována s pochybným jménem »Poděbradská«. Kdo jí tento titul přidal, a proč, nemohl jsem zjistiti. Píseň se zpívá všeobecně v původním znění, jako je tomu skoro se všemi vlasteneckými písněmi.

Z uvedených ukázek jest patrno, že Hanka patří mezi nejoblíbenější autory našeho lidu. Počet básní jeho jest nepatrný a přece osmi z nich zmocnil se lid a přijal je za své. Zpívá je podnes.

V básnění tónem lidovým pokoušel se též přítel a vrstevník Fr. L. Čelakovského Jos. VI. K a mar ý t, ale nikdy nedosáhl velikého úspěchu. Některé písně jeho byly zpívány. Svědčí tak Ant. Rybička Skutečský v životopise Kamarýtově, který přidán ke knize. »Sebrané světské a duchovní básně«, jež vydal Fr. Dobromil Kamarýt r. 1867. Rybička praví: »Některé z básní Kamarýtových byly v hudbu uvedeny (ku př. líbezná básnička »Prstýnek«, k níž K. Novotný složil pěkný nápěv, který tištěn ve »Věnci« r. 1835 na str. 53.) a mnohé z nich slyšeti až podnes z úst našeho lidu venkovského.«

Sám jsem ani jediné písně Kamarýtovy mezi lidem neslyšel. Jen vím, že v lidových zpěvnících tištěna bývá »Píseň vesničanů« (Kdo chce vidět boží ráje) a jest pravděpodobno, že třeba tu a tam se ujala.

Většího zdaru v napodobení lidových písní dcsáhl Fr. J. Vacek Kamenický, který byl přímým předchůdcem většího svého současníka Fr. L. Gelakovského v »Ohlagp písní českých«. Za takového jej pokládal sám Celakovský a napsal v předmluvě k I. vyd. »Ohlasu písní českých« r. 1839 : »Prostonárodní písně české nalezly posud jediného šťastného napodobítele, p. Fr. Jar. Kamenického. (Písně v národním českém duchu, v Praze 1833.) Vše, cožkoliv tento druh básnictví vyhledává, v tak pěkné tu shodě a míře, taková veskrz lehkost a plynnost, že skutečně naše písně jako v zrcadle spatřovati se domníváme.«