Johanka. I arci! Všudeť je vidět chudobu.

Fridrich. Již jim rozumím, otče! Již nám mnohokrát povídali: abychom v širém hráli, ne v koutech.

Otec. Proč sem to ale povídal, Fridriše!

Fridrich. Doložili! Jestli se vám tam jaké neštěstí stane, jakž se často stane, že se ho člověk nenaděje, spíše pomocníka najdete, někdoť vás ochránit může. Tak mluvili . . .

Otec. Ty děti tedy aspoň chybili, že oheň stranou v koutě udělali. S ohněm se musí vždy velmi opatrně nakládat. Jiskra, která z fajfky vypadla, již často jak náleží poctivého muže za jednu noc bohatství pohltila. Varůjtež se, dítky, abyste nikdy s světlem, a ohněm nehráli. Velikým městům se již tudy neštěstí stalo, a zchudla. Než pomyslte jen. Já nevidím na tom celém místě rozumného člověka. Jen děti tu sou. Tlusté děvče s kulatou tváří, sedí tam na trávníku, a maličké dítě, snad sestřička neb bratříček těch skočců — bylo-li rozumné, Fridriše!

Fridrich. Ba nebylo. Však opět pravili. Že se nemáme o nic nebezpečného pokusit, leč máme zkušeného člověka při sobě, který může rozsoudit, mámeli se do čeho dát, či nemáme.

Johanka. To nebohé děvče s malým dítětem nevinně tu sedí. Jakť se ulekli, vidouc střechu hořet. Jestli jen brzy utekli. Ten divoký muž by je byl snadně také do ohně vhodil.

Otec. Ty děti tedy, které hráli, předce vždy trestu zasloužili. Nebezpečnou hru v koutě konali, kde se všudy doškové střechy scházely. Pamatůjtež pak sobě, dítky, abyste pokaždé také na místo pohleděli, na kterém hrajete. Tu byl oheň nebezpečný. I voda může nebezpečná být. Hleďte, abyste při každé hře měli, jak můžete, dospělé svědky, doble-dače . . .

Fridrich. Prosímf jich, otče, povědí nám, jak se dalo nebohému dítěti, které chtěl ten muž upálit.

Johanka. Jistěť ho upálil, neb si slyšel, že byl divoký.

Otec. I neupálil! Ti dobří lidé, kteří se sběhli domu jeho hasit, kteréhož však již nebylo možná ochránit, předce dítě obránili. Jen pomyslte na tu bídu, kdyby vás s bolavou nohou k mnohem hroznějším bolestem za ruku vzteklec jen chvilku vlékl, toť musí dítě již odpolu života zbayit. Bylť jako smrt bledý, ten nešťastný skočec a nevědělo se, budeli zejtra ještě živ. Tak ho k lazebníku nesli.

Johanka. Tenť ho pak zas zhojil.

Otec. Takto mluvil lazebník: Ať zdlouha ten zločinec umírá, jenž byl při hře, která mohla celou ves zkazit.

Johanka. I totě přehrozné! Tedy se z jedné muky do druhé to nebohé neopatrné dítě dostalo.

Otec Všeckoť neštěstí pošlo jen z zapověděné, nemoudře zřízené hry. Vídíteť hranici dříví tak blízko u domu, že se musila střecha chytit. Kdyby jim byl rozumný člověk hru zřídil, nebyl by toho dal dělat v tom koutě, ani mezi tolika doskovými střechami, a snad by byl dokonce nedal nic udělat . . .