Zde čepřovická sbírka »mocných* modliteb končí. Není pochyby že máme před sebou opis oněch, kterých používal kdysi vzpomenutý Jan Duha z Vejrova v XVII. stol. Náš vesnický lid lpěl houževnatě na starých knihách, různých modlitbičkách, hospodářských kontraktech právě tak jak na starobylých společenských zvycích, jež v této krajině se dochovaly až na naše časy a bohužel vlivem železnice, jízd za výživou do Sas i Vídně za naší paměti berou pohromu.1) V páté zaklínací modlitbě čteme jméno Duhovo: Já Johan vidím sivý mračna vznášející se... Na Podlesí řeknou muži zřídka Jan, obyčejně Johann i Honza (náš Johan), jako zase hochu Honzík, Honzíček. Obzvláště staří neznají pojmenování Jan, Jeník, Jeníček. Sloh i výrazy mluvy ve sbírce prozrazují starobytnost. fieč sama jeví se bohatou, místy až básnickou. Kdo »říkačky« sestavoval, znal výborně Písmo sv., židovské tradice, z nichž vyvážil častější připomínky Abrahama, Isáka, duchovních praotců křesťanství. Modlitby proniká neobyčejná živost, srdečné cítění, libující si v apostrofách, personifikaci krup, bouře . . . Celek se hemží provincialismy Předslavicka: řicti, obouch, zakazujú, semky, příval vodný, sníh se píše sních, Bůh — Bůch, mračno sivý, abyste mračna nestrašily a j. v. Slovosled místy podkládá domněnku, že snad sbírka povstala překladem z německého originálu, leč úkazy ty, celkem řídké (3), nezatlačují plynné, byť i rozvláčné češtiny. Mám za to, že Chvosta opsal modlitby všecky, ze svého či z jiných ničeho nepřidávaje. Zaklínač ovšem nemohl při povětří vyříkati všechny; zdá se, že podle okolností povětří volil modlitby. Aspoň časté opakování týchž vět v různých modlitbách by k tomu úsudku svádělo. Nedá se upříti, že uvedené modlitby, byť i pověrečné a naivní, vzaly původ svůj v mysli nábožné, jež cítíc při bouři nicotnost lidskou, úpěnlivě prosí Všemohoucího o smilování nad »robotnými sedláky«, jejich chudobnými statečky a těžce zadělanou úrodou. Jako pověry musíme zaklínání odsouditi, ale jako plodem české mysli nábožné a vroucné nesmíme opovrhovati. Bůh sám milý ví, kolikrát opsaná kolik českých duší potěšovala, kde všudy sbírka pronikla, jsouc vítána jako práce prostonárodního písemnictví v těch dobách, kdy česká literatura úplně poklesla. I zdá se nám, že z těchto modliteb k nám dýše vonný dech prostinké mysli našich předků, v nichž sbírka udržovala pod popelem doutnající a již již zkomírající oheň lásky k národu a zemi české tenkráte, kdy českého sedláka kde kdo opustil, ba pronásledoval.

K tomu, že Duha buď své »mocné« modlitby z jakési starší předlohy české opsal anebo jeho skladba značného rozšíření došla po celém českém jihu, mám dvě dolohy. Ke mlynářským pověrám, jichž rukopisný originál mně přišel z daru od »krajánka« (mlynářského pomocníka), řečeného Herkules,2) a jež uloženy nyní v bibliothece musejní, na zvláštním lístku písmem asi z druhé polovice XVIII. stol. přepsána byla tato »zaří-kačka bouřky« — dle všeho zbytek z větší sbírky.