Josef Steidler, spekulující a svého lepšího vyhledávající, r. 1824 z plochy její 618 sáhů zakoupil a postavil zde zrovna při nové silnici 8 sáhů, 4 střevíce dlouhý a 5 sáhů, 4 střevíce široký jednopatrový, taškami krytý kamenný dům, novou hospodu, která v obci Skaličce dostala popisné číslo 47. Na dvoře jejím byla na čtyřech mohutných kamenných sloupech otevřená kůlna, maštale se stáními pro 20 koní, měla dva vjezdy, 18 loket hlubokou studnu s pumpou na dvoře a dále na třech zděných škarpách zahradu pro zeleninu a květiny. Cena reality té byla r. 1826 znalci odhadnuta na 6126 zl. kon. mince.

Z mistra kováře Josefa Steidlera stal se hostinský, který se do změny té rychle vpravil a novou svou hospodu nazval »u bílého lva«, čímž míněn byl lev český, který namalovaný na obou stranách plechové desky houpal se na železném ráhně nad vchodem do hostince ze silnice. Na bývalé smutné rozvalině »starého zámku«, kde prý strašívalo a kolem níž bylo hrůza jíti, rázem nastal nový život. Formanské vozy, panské kočáry i pocestní pěšky po císařské silnici putující se zde zastavovali, obědvali tady, nocovali zde, tak že panoval tu ruch od časného rána do pozdní noci a podnikavý, hostinský brzy ucítil potřebu nového dalšího podnikání. Pro potahy hostí svých potřeboval oves, seno a slámu, jež musil kupovati a draho platiti. Proto r. 1828, když si finančně drobet pomohl, zakoupil v České Skalici hospodářství Václava Kuťáka s obytným domem č. 43. v rynku, se spáleništěm po stodole a se 16 jitry, 516 sáhy pole u Dubna a se 4 jitry, 1286 sáhy Ink »pod stavy« a zaplatil za to 3118 zl. Částka z těchto polí prostírala se na zřícenině bývalého skalického hradu, který od časů Koldovýeh byl pobořen. Josef Steidler zříceninu tuto rozboural a na konci Starého města Skalice r. 1832 postavil ze staviva takto nabytého důkladnou kamennou stodolu. Tím stal se pamětihodným v dějinách skalických, že obé zříceniny po panských sídlech zdejších rozbořil a prakticky zužitkoval.

Živnost hostinská ve Skaličce šla mu výborně, dobrá pověst o jeho hospodě rychle se šířila a při tom také rostlo jeho »renomé« jako znamenitého »kuršmída«, který získal si dokonce plné důvěry i přízně majitelky panství náchodského Kateřiny Vilemíny, vévodkyně zaháňské. Za své doby v celé Evropě proslulá dáma tato přivezla si jednoho léta na Ratibořice, kde někdy v červnu a v červenci sídlívala, dva tehdáž módní angorské hedvábné pinčlíky, zvířátka to drahá a vzácné ráče. Snad dárek některého svého ctitele. Psíci ti však najednou byli smutní, nežrali, jenom líně leželi, oči se jim kalily, tak že vévodkyně proto o miláčky své začala se strachovati. Proto sháněla pro ně zvěrolékařskou pomoc. Ale všecky draze placené rady zůstávaly marnými. Až konečně někdo z jejího komonstva jí poradil, aby k nemocným pinčlíkům povolala Steidlera.

Stalo se. Steidler přišel do Ratibořic do zámku, pinčlíky prohlédl a vévodkyni ihned řekl, že je úplně vyléčí, pakli že dovolí, aby si je směl vzíti s sebou domů. Když nebylo jiné pomoci, vévodkyně souhlasila a Steidler si miláčky její v panském kočáře dovezl do Skalický. Zde za-