str. 105
Ze strachu před kometou 1909.
Ve Velkém Sv. Mikuláši, vesnici na dolní Tise, kde je obyvatelstvo velmi pověrčivé, udaly se (vypráví svědek) hrozné věci, jež však nepostrádají komiky. Již po několik neděl tone obyvatelstvo ve stálém strachu před příchodem Halleyovy komety a panuje všeobecné přesvědčení, že nastane konec světa, poněvadž kometa zemi jistě rozbije. Když v noci na úterek vypukl v obci osm kilometrů vzdálené velký požár, jehož záře červeně zbarvila oblohu, myslil ponocný, že hrozná kometa již se blíží, v úzkosti troubil na roh ze všech sil a probudil celou vesnici ze spánku pronikavým voláním: »Soudný den je tady!« Poděšení lidé vybíhali polonazí z domů, aby skončili bídný pozemský život aspoň pod šírým nebum. Mužové naříkali, ženy plakaly a děti křičely. Jedině dobrý starý muž Dyonisius Kristofy zachoval si trochu rozvahy. Povzbuzoval konejšivými slovy své sousedy, aby vytrvali a v odevzdanosti do vůle Boží trpělivě očekávali smrt. Dionysius zkoumal vážně oblohu, ale poněvadž nebyl právě velkým astronomem, pokládal záři požáru také za blížící se kometu a prohlásil, že dle jeho odhadu bude trvati ještě aspoň půl dne, než nastane srážka. Lidem zbývalo tedy ještě několik hodin a usnesli se jednomyslně této šibeniční lhůty co nejlépe využíti. Rychle byly vyneseny zásoby potravin a nápojů a na návrší počaly u planoucích ohňů pravé orgie požitků. Všichni v rychlosti jedli a pili, co kdo mohl a chvílemi se také modlili, aby ani jejich duše nebyla zkrácena. Ve spěchu, aby využili posledních hodin života, nestarali se dobří lidé vůbec ani, aby na sebe hodili nutný oděv, seděli a stáli kolem ohňů tak, jak vyskočili z postele a čekali na ráno. Všechny ohledy a přetvářky zmizely, každý jevil se takovým, jaký byl. Lhůta vytčená míjela a chuť k životu stále vzrůstala.. .. Hojné víno počalo jeviti účinek a brzy nebylo v celé vesnici střízlivého člověka. Výskali, tančili a veselili se, až většinou vysíleni klesli k zemi a usnuli. K velikému překvapení probudili se za jasného dne a nemohli se vzpamatovati z údivu, že nenastal konec světa, jak se mělo státi. Byli tím přímo pobouřeni a nepříjemně dotčeni, poněvadž to, co v noci prováděli, nebylo nikterak vypočteno pro další život. Konečně však se přece ve Velkém Sv. Mikuláši smířili s dalším trváním světa. J. K.
Obecní děti.
Lidový dokument (Kobylí). Třináctiletá: Já už mám tři. Geho tři? No tři krejcary. Ešče až budu mět jeden, kupím si od handeláka prstýnek, má pěkný s očkama po štyřech. — Ale děvče, kup si raci, co potřebuješ, anebo si ukládej jak druhý děti. — To já nemožu, já ten prstýnek potřebuju. — Ná na co? — — 14tiletá. Poďte sem, já vám to pošuškám (pošeptám). Ona má ženicha, víte teho? — O di ty hlú-pando, mosíš jim to povidat? Šak ona má taky. — — Kdes vzala tolej peněz, děvčico? — Tatínek nám poslali z Vídůa. — A kde ideš? — Ná pro cukrkandl, trnek a cukru si kupím a nevím co bych si tak ešče mohla kupit. — Podívajú se na nezdobu. Potřebuješ takový mlse. — A tož mám jest manu? Serteplí si kup. — Žhrali sme jich tak celej týden, krejcara sme na nic neměli. — Tož co nendeš slúžit aspoň za chůvu. — Á já bych to ohřála, s faganama se ostúzat. — A co dělajú stařenka? — Ale fňu-
|
