svatou, je v půl šesti, já si zatím v kostele zazpívám, pak tam jistě k snídaní přijdu.«

Poznamenání! Laskaví čtenář se pamatovati na to bude, že sem ženu napomínal, by byla opatrná na peníze, a že jsem ji s toho káral, proč bere svadební na sebe šaty, že to po cestě zmyci. Ona mě dala odpověď, že se poveze, a pod těmi šaty v sukni měla stříbrné peníze. Po rozejití šel jsem do kostela, poněvač na ranní mši svatou chodí nejvíce nižší třídy hospodyně, i také služebné, by slyšeli sv. Evangelium, bývá plny kostel lidí, zvláštně o pouti. Já si sedl do stolice u prostřed chrámu, který byl zrovna lidem tlačenici přeplněny. Po službách Božích se to tlačilo ven tak, že mnohý až křičeli. Když jsem se blíže dostal ke dveřím, slyším přehrozný nářek, a hlas se mi zdál bejt povědomý. Vyjdu ven, co vidím, k mému největšímu užasnutí, veliký zástup lidu, u prostřed nich stála moje žena, lomí rukama a velice sobě naříká. A také jsem na své uši slyšel, že jich bylo málo, který ji litovali, ale více bylo těch co ji to přáli: »Dobře se ji stalo, proč bere na pout tolik peněz sebou, to dělají tak ty Pražsky fiflenky, a doma časem nemá co dát do ust.« To posuzování, to povídání mě k hněvu dojalo, a skorém také k smíchu, myslel sem sobě : »Ale Bože, ty lidé mluvěji pravdu, jakoby to měli na listu napsáni, žena chudého flašinetláře a písničkáře, zde hraje na dámu, muž je rád, že je od obecenstva v milosti živ.« Proderu sě k ní, jak mě spatřila, spínala přede mnou ruce a chtěla vypravovat. Já pravím: »Nic nechci-vědět.« S úsměškem pravím k ni: »To co se stalo, už je, to ti žádnej na to nic nedá, a nedělej ze sebe diváky.« Vzal jsem ji pod paždi, a šli jsme k švakrovi. Tam sem se teprve dozvěděl, co se stalo. Zloděj ohmatal šaty, když seznal, že podnima v sukni je měšec, tak to sebral dohromady a uřízl kapcu ze šatama i ze sukni, tak že ty šaty nestály za nic. Bylo přej tam za ošum zlatých šesťáků. Já ji těšil, by neplakala, že si s tím pláčem může ublížit, že je to pro ni škola. »Máš letní dvojaty šály, šátek, s tím se celá zakreješ. A ve voze nic neříkej, a ty peníze, co máš u sebe ještě, za ňadry, ty sem dej.« Snídaní, co mě dali, jsem sněd a šel jsem. Sotva že přijdu ke kostelu, již zvonili 2^0 druhy. Můj pomocník dozvěděl se o mi ženě neštěstí, vzal na sebe mou starost, a vše v pořádku bez vši tlačenice dovedl až k hlavnímu oltáři a dvě korouhve stály před dveřmi. Já se měl co do kostela dostat, abych mohl k družičkám. Jak bylo po službách Božích, hned jsem konal poutnička loučení, a duchovní nám dal svaté požehnání. Venku při vycházení, zazněly bubny a trouby a v takovém pořádku, jako šli jsme tam, tak jsme šli zase naspátek. Za městem na hospodě čekaly fůry na družičky. Tam byla zastávka asi půl hodiny, než se sedlo na vozy a žensky sobě založily šaty skrze zaprášení, a pak se šlo s Bohem dále. Pro množství lidu, by bylo rychlejší obsloužení, polovice procesí zůstali jsme v jedné hospodě, a druhá polovice šla hodinu dále. Ty tam čekali, až my přišli. Pak jsme na dva houfy rozděleni táhli až zase k invalidovně. Kde již družičky a paničky na nás čekaly, poněvač tam o hodinu byly dřív. Asi v půl čtvrly, přišel od sv. Josefa kněz. A tak v oupl-