od toho hraběte polapena, a vsedší ráda zaň na jeho kuně, jeho se pilně držela, a hraběte napomínala, aby s ní rychle pryč pospíšil, otce ani mateře nepožehnavši, jakoby z nějakého ohně utíkajíc, pospíchala. Když jsou pak po lesích bloudíce, toho hradu (neb k němu cesty nebylo) dlouho hledali, jednoho dne velmi ráno přijeli až k vratům jeho, všedše do něho, tam jsou s veselím po té cestě přebývali, a což sobě byl hrabě prvé připravil, toho požívali. A to se stalo léta devětistého dvacátého pátého.

Po pěti pak letech císař Jindřich byl dvorem v Režně, a jednoho času vyjel na lov s svými dvořany na veliké lesy a hory: I přihodilo se jemu, že jest na svém koni ze jedním nad míru rohatým zvířetem běžel, tak dlouho až své všecky dvořany roztratil, a sám zase nikterakž nemohl k nim uhoditi, a i den mračný, nevěda na kterouby se stranu obrátiti měl, přijev k jednomu potoku, jel po něm nahoru, zdaliby kde jakou mohl nalézti ves, i udá se jemu nahoru skrze husté lesy pohleděti, uzřel hrad zdaleka, zradovav se, k němu (aby ho tma večerní nezachvátila) pospíšil: ale však pro husté lesy a veliké skalé nebrzo ho dojel. Když se pak smrkati a tmíti počalo, dobrav se vrat, a mostu toho hradu, počal volati jako bez přestání, proto, neb již byl tři dni nic nejedl, a studeným deštěm velmi umokl. Albrecht a Alenka obyvatelé zámku toho uslyšavše ulekli se: a však hrabě vyšel na parkán nad most-nici, k němu promluvil, a kohoby hledal, se otázal. A on odpověděl: Zabloudil sem, prosím vás chleba mi dnes toliko dejte, ať se maličko posilním, a zýtra mi cestu, po které se ptám, ukažte.

Alenka také žádostivá jsouci člověka viděti, vyběhla, a tu spolu uradivše se, pustili hostě na zámek, jenž měl velikou a hustou bradu, neb těch pět let jak dceru svou ztratil, brady své pro zármutek holiti nedal, protož jsou oni jeho nepoznali, ale on dceru svou i zetě velmi dobře poznal, však jest sebe jim nikoli oznámiti nesměl, obávaje se od nich zlé příhody: I osvítivše světlo, ctili jsou jej s velikou ochotností, neb jim již člověk velmi vděčen byl. I optali se ho, kdoby on a odkud byl. Kterýž pozměniv hlasu, pravil se býti Rytířem z Uherské země, a že jest po dobrodružství jezdil, a peníze všecky utratil, a do své krajiny žeby se rád navrátiti chtěl. I optali jsou se ho na noviny, a Elenka řekla: Prosím tebe, ctný Rytíři, pověz nám, co slyšíš o Jindřichovi císaři. Kterýžto chytře odpovídaje, řekl: A což toho nevíte, však již tomu jest rok minul, jakž císař umřel. Elenka odpověděla: O co to ráda slyším, že jsi mi tak dobrou pověděl novinu, chcif za to sama svou rukou krásné lože ustlati, aby na něm jako ctný Rytíř odpočinul, a dobrý sen maje spal až do zejtří, neb jistě jemu toho ráda přeji, tolikéž bych přála i všemu rodu mému, neb by mému milému i mně nastala taková svoboda, v níž bych se radovala, tak jakobych se znovu na svět narodila. I řekl císař: Jižť jest císař dávno, kde milý Pán Bůh jeho duši obrátil. Ale prosím pani milá, nerač mi jako hosti za zlé míti, že jsa s tebou v neznámosti, a snad sem tebe (a bezpochyby) jak živ neviděl, že se všetečně voptám: Kdyby ty v své moci, tak jakž mne máš, císaře nebožtíka míti mohla, kterakby