moučné sítko, do krajů zarazila ostré nůžky a jejich očka držela na prostředních prstech obou rukou. (Obyčejně drží osoby dvě.) Když myslela na toho pravého, otočilo se sítko, až i spadlo dolů. Při tom četlo se evangelium sv. Jana. K hádání se sítkem hodí prý se nejlépe neděle po některém svatém apoštolu. To už v sobotu večer dala babička menší drátěné síto (ouhrabečnici) do nového pytle, do síta Nebeklíé rozevřený právě tam, kde se četlo o tom svatém apoštolu. Vše pověsila na trám na přístodolku a proiíesla nějakou otázku, při čemž zaměňovala písmena číslicemi, kolikáté bylo které v abecedě. V neděli šla tam opět, otevřela pytel a nahlédla, kde jsou modlitby nyní otevřeny a dle modlitby, kterou našla, sestavovala odpověď. Aby se hádání podařilo, musela před každým hádáním přesíti na sítě žitnou motiku s kočičkami tři roky starými. (Jar. Černý ze Stěžer dle vypravování své matky, nar. 1876.)

2. Hádání stolečkem. Postav čtyřhranný stoleček, ve kterém není hřebík, ani nic železného, doprostřed světnice. Do půlkruhu při jedné polovině stolu (druhá zťistane volná), posadí se osm osob, dají obě ruce na stůl tak, aby všechny ruce tvořily řetěz. Palce a malíčky leží přes sebe. Sečkají bez hnutí aspoň deset minut. Pak někdo pozdvihne stůl na druhé straně a všichni vyčkají, až stůl na dvou nohách klidně stojí. Na to se zeptají stoleěka na různé věci takto: »Stolečku, pověz nám, prosím tě, kolik má soused v pravo v kapse peněz na haléře.« Stoleček ťuká. Kolikrát ťukne o zem, tolik je peněz. Zřídka prý se v čem zmýlí. Není radno se ptát, jaký duch v něm mluví, dobrý nebo zlý. Jednou tak vypátrali, čí kočka chodí do chléva na králíky a chlapec z rodiny si pak na ni počkal s motykou. V některých rodinách se hádání se stolečkem udržuje po desetiletí. Podivuhodné náhody, při nichž stoleček prý uhodne i věci, které žádná ze súčastněných osob vědět nemůže (na př. uhodl přesně léta cizímu člověku, který poprvé do společnosti vstoupil), působí, že se pokusy vždy znovu opakují. Stolečků, které se osvědčily a mají velikou pověst, nekoupíš od jejich majitelů ani za veliké peníze. Majitel by považoval za hřích, prodati jej. U Pavlíků ve Stěžerách měli takový. Uhodl prý vždy správně, která čísla vyjdou v loterii, ale vždy až poslední den. Dříve ani neťukl. Příčinou vážnosti bývá také, že pro chudého majitele znamená občas nějaký příjem od těch, které potěšil. (A. Pavlíková, Stěže-ry, 601etá.)

3. Hádánís talířem. Na stoleček, jaký byl popsán, nakreslí se kruh a podél vnitřního okraje napíše se úplná abeceda. Doprostřed položí se, dnem nahoru, menší porcelánový talířek. Osm osob posadí se kolem a ruce dají na stůl. Za čtvrt hodiny naprostého ticha, dvě osoby, které sedí naproti sobě, položí lehce