str. 78
každá po obrázku sv.. Antonína na památku z veliké hromady těchto vyobrazení. Živě toto žehnaní líčí ještě r. 1804 hraběnka Elisa von der Recke (Tagebuch einer Reise durch einen Teil Deutschlands und durch Italien, Leipzig, 1815, II. 245). Výslovne zaznamenáva Richard Andree v knize: Votive und Weihegaben des katholischen Volks in Süddeutschland, Braunschweig, 1904, str. 36 (odkudž tyto údaje čerpám), že v Tyrolsku sv. Antonín jest výhradně patronem svinského dobytka. Známý »chlebíček sv. Antonína«, peníze, sbírané do pokladničky v kostelích, shromažďovali v Italii a v zemích alpských, aby pak za ně nakoupili obilí a z mouky upéci dali jablkovité »chlebíčky sv. Antonína«, jež dne 17. ledna prodávali tu hospodářům, kteří pak dávají pečivo vepřovému dobytku, aby tím byl chráněn před dobytčím morem, červenkou a jinými nemocemi. Jahn (Die deutschen Opfergebräuche, str. 265) vypravuje, jak posavad mezi lidem německým dne 17. ledna světí se svátek sv. Antonína. Zabíjejí ten den prasata a přinášejí z nich kousky na oltář sv. Antonína. Farář po mši rozdává pak vepřovinu obětovanou hladovým chudým. — Patronem hovězího dobytka, zejména krav, jest v zemích alpských sv. Linhart a sv. Vendelín, jak Andree dokazuje v knize nesčíslnými doklady o kostelích, kaplích, obrazech, obřadech, obětech, železných a voskových kravách obětních na počest a s prosbou za přímluvu. Přejete-li si, zapůjčím knihu Andreovu na měsíc ku podrobnému stadiu, že (až na výjimky, které si zapsala spisovatelka článku o sv. Antonínu) světec Antonín je podle lidového podání tyrolského a italského »Fackentoni« nebo »Antonio del porco«. Srv. Marie jSelakovská, Národní Politika, 1923, srpen č. 229. — Kožní zánět (růže), rozšířený po lidském těle nebo jen po tváři, barvy červené, růžové až nachové, nazývá se jinde i mezi lidem českým »oheň sv. Antonína«, poněvadž prý od r. 1089 modlitba u ostatků tohoto světce a jeho přímluvou nemoc s těmito skvrnami červenými mizela. Srv. Kulda, Církevní rok I., Praha 1880, 17. ledna. Č. Zíbrt.
Kocanda na Slánsku. Když sušívali na podzim švestky v sušárnách za vsí, říkali »kocanda« husté šťávě, příjemné chuti, která ze švestek pukajících tekla. Sbírali ji a ochutnávali. Scházívala se tam mladá chasa na tácky, jako na přástky, pobavit se, zazpívat, pověšel it. Těmto schůzkám v sušárnách říkalo se pak také: choditi na kocandu. Kdo zná jiný výklad? MUDr. Frant. Čížek, Praha. — Odpověď: Dotaz o kocandě uveřejnil jsem v Českém Lidu. Většina odpovědí zněla: Kocanda byla zájezdní hospoda, kam dojížděli formani na noc a oddechli si: Gott sei Dank! Zaplať Pán Bůh, že jsme v klidu a pod střechou. Došly ještě jiné odpovědi, které otisknu. V pěkné sbírce povídek ze života lidu venkovského, vydané nákladem J. Svatka od
|
|
