vedl lesník nevěřícímu vrchnímu venku stojící mládence a hajného. Tito oba dotvrdili pravdu slov lesníkových. Vrchní okamžitě poslal mušketýra pro sedláka Koubu do Hodonic.

Když mušketýr předvedl Koubu před pana vrchního, přísně se jej otázal: »Je-li tomu tak, jak tito« (ukázal na lesníka, mládence a hajného) — »proti tobě svědčí?« »Tak jsem řekl, pane vrchní,« neosloviv vrchního »milostpane« — »a co jsem řekl, slovu dostojím, louky i lesy jsou naše!« »Dobře, jsi-li tak srdnatý, stane se třeba co nejdřív,« odvětil vrchní, »ale máš na víili týden doma si všechno náležitě rozmyslit a odvolat; pomni však na ženu a děti!« Těmi slovy jej propustil.

Bleskem rozlétla se událost ta nejen po městě, ale i po celém okolí. Hodoničtí sediaci dozvěděvše se, co se na panském rířadě udalo, obávali se zlých následků. Seskupili se na návsí a rozmlouvajíce o slovech Koubových, pravili: »S pány není co hráti, víme to ze zkušenosti na obci Bežerovicích!« a rozcházeli se do svých příbytků. Jiní mladší a odvážlřvější sousedé vyšedše Koubovi vstříc za ves a spatřivše jej přicházeti domů. volali naň z daleka, by se nedal, že budou s ním.

Žena Koubova nemyslila si jinak, než že muže víc ani nespatří, plakala. Sotva muže spatřila na prahu domu, naříkala a zrazovala jej, aby toho všeho nechal, nebo že je ještě za to vyženou ze statku. »Nic se neboj, tak lehce to nejde vyhnat nás ze statku, zemská komise je mocnější!« Dcera Koubova svěřila se matce, že by šla k vrchnímu prosit za otce.

Příští neděli stál Kouba opět před vrchním na úřadě. Ale ani tentokráte nemluvil jinak. Vrchní rozzloben, dal Koubu zavříti.

Na panském úřadě po dlouhé poradě všech úřadníků i les-mistra konečně ujednáno a rozhodnuto, Kouba že musí přísahat a to na rozhraní hodonických a sudoměřických lesů při tak zvané »umrlčí cestě«, místu velmi smutném, kudy hodoničtí chodili do kostela sudoměřického, kam byli přifařeni.

Hrob vykopán. Na určitý den a hodinu byli svoláni všichni rychtáři z panství i hodoničtí sediaci, by se dostavili na určené místo. Koubu vedli dva drábové, a slavný úřad jel za nimi, s očí jej nespouštěje. Přišli na místo. Úřad nařídil všem sezvaným rychtářům a sedlákům sestaviti se kolem vykopaného hrobu a Koubu vyzval, aby do hrobu vstoupil. Drábové postavili svíce s obou stran a rozsvítili je. Žena, dcera i syn hlasitě plačíce, prosili otce, aby vrchního odprosil, aby nechal je odejít domů.

Mrazivé ticho zračilo se na tvářích všech zde stojících a mnohá slza skanula mužům po tváři. Koho by to nedojalo, za