pomstou. Sbor mladých vysmívá se mu: »Nuż więc (tedy) gadaj, panie Czechu! Gdyś przyszedł od Eokiczany, tylko nie budź nas do smiechu. Teraz wiesz, gdzie nasze pany, nie mów więc, że pani twa, pani nasza, cha! cha! cha!« Tomášek vyjednává, že Bokyeanská vymění za pozemek Šimonův větší kus polí a na zbudování rodné chaty Šimonovy že mu daruje sto tolarů. Šimon i sbor svatebčanů hrozí se smělosti Češky vetřelé. Tomášek hrozí: nesouhlasíte-li dnes, nedá vám rozhněvaná Eokyeanská zítra nic, rozkáže chatu rozbourat, rozhraditi ploty. Šimon v rozhořčení spílá Tomáškovi: »Ty dworaku! ty psubracie !« Věří, že spravedlivý král ukrotí pýchu ženy třeba milované. Tomáška zaženou: »A nu Czechu! za pas nogi i wynoś się, pókiś cały« (dokud jsi ještě celý, nezbitý).

Šimon si libuje, že Čechové sice pohrozili, ale rozmyslili si hrozbu vyplniti. Basia vítá ženicha Stacha. Žaluje mu: Hrozby sousedů nás trápí. »W łasce króla zaufana dumna (hrdá) Czeszka, Eokiczana«, aby mohla zvětšiti své zahrady, chce vypuditi otce odtud. Stach se rozhorlil a nazývá Češku, nevěstu královu, nečistou. Dohodnou se vesničané o pomstě a vzpouře proti nenáviděné paní Eokycanské.

V plné slávě s průvodem svých panen služebných, Lidky a Zdeňky, na koních přijede Eokyeanská v lovčím úboru se sokolem v ruce, s panoši. Oznamuje Šimonovi svoji vůli pevnou. Vesničané diví se její kráse. Fojt (rychtář) osady Lobzova Brózda jí domlouvá a prorokuje, že může pozbyti lásky a důvěry královy. Šimon chystá se na odchod z rodné chaty, rodné země. Zavzní lovecký roh královský. Vesničané jásají, radují se, že král Kazimír zjedná jim práva, spravedlnosti. Chystá se svatba Stachova s Basií. Zatím na královském zámku plno hostí, pánů v průvodu králově. K ustrašenému sboru vesničanů přicválá střelec královský s pozváním, aby pospíšili hned k bráně královského zámku, že jim bude tam ohlášena šťastná novina.

Kristina Eokyeanská očekává ve svém domu u zámku ná-

vštěvu krále Kazimíra, svého chotě, v honosném úboru, vyzdobená, okrášlená. Těší se, jak bude královnou. Dvořanky, čéšky Lidka a Zdeňka se sborem děvčat a chlapců českých připravují se na uvítání. Náhle Čech dvořanín Tomášek bledý, poděšený oznamuje -Eokycanské, že král v hněvu pominul je-[- . jího domu, se zachmuřeným čelem a s tváří rozezlenou odjíždí do Krakova. Žalovali sediaci z Lobzova na Kristinu. Král se rozhněval a dal vesničanům i Šimonovi Zbrojovi za právo slovy: »Krzywda wasza już mi znana; was skrzywdziła Eokiczana«. Jako hrom hřměla jeho hněvivá slova, ani se nepodíval na budovu své snoubenky a odejel. Vesničané se radují, osla-