poznatky carihradské. Vypisuje počet kostelů. »Tuť jest řecký patriarcha s 23 kostely, arménský patriarcha s 3 chrámy« atd. Všímá si, že město leží na sedmi pahrbcích, má »znamenitý palác, sídlo sultána, nazvaný serail,« 600 mečet, 518 učilišť, 130 lázní veřejných, 35 kniháren atd. Velice ho zajímá přístav s obchodním ruchem. Nemálo se podivuje, že vidí množství bezrukých nebo beznohých lidí a žasne, když se dovídá, že je to trest turecký za krádež... Prohlédnuv si bedlivě znamenitosti cařihradské, toužil odebrati se přes Skudaru (Skutari) do Damašku. Varován však před nebezpečím egyptského zajetí, vydělává si v Carihrade zlatnickou prací tolik, že si zaplatí cestu do Smyrny.

Mořská bouře zavinila několikadenní nucený pobyt v Dardanellách. Ve Smyrně, ležící »na vylévu řeky Meleš do mořského chobotu,« všímá si obyvatelstva a zvláštností i ruchu velikého města s přístavem. Příjemnou náhodou dostává se s jinými poutníky na řecký koráb, s nímž pluje mimo ostrov Cypr, kde na "krátko se pozdrží, do Beirutu v Syrii. Malounko odbočiv, vyhledává v blízkosti katolického osamělého kláštera poustevníka pátera Mikoláše (Čecha). Ten mu dal průvodce, který ho po dnu cesty uvádí na vrch Archu na Libanonu, kde již po 25 let (jak si z domova Žvejkal pamatoval) žije duchovní otec Vít Fikulka z Moravy. Vlídně a dojemně přijímá klášter-ník krajana, tři dny hostí a loučí se s ním jako s posledním asi příchozím z dálné vlasti.

Vrátiv se do Beirutu, kráčí putovník přes Sur, Said u, Akru, až konečně, pln zbožné úcty, přichází k Nazaretu. Vystupuje na horu Tábor i Karmel. V zanícení nedbá výstrah vznešených pánů, kteří mu posuňky důtklivě naznačují, aby sám nepouštěl se dále. Nechtěl poslechnouti. Cizinci poslali tedy sluhu, aby mu opatřil průvod bezpečný, až do klidnějších míst. Obdařili ho ještě zásobou pokrmu.

Šťastně se dostal do města Naimu. Nakoupil si chleba a fíků a chtěl pojísti. »Ale taková sběř mne obstoupila a kamením pohazovala, že jsem musel z města utéci a u jedné studni za městem pojísti.« Ubírá se k Samaří. V chrámě arménském vděčně přijímá chléb, který dle obyčeje dán »na ofěru«, rozdáván chudým.

Na další cestě přepaden byl tlupou arabskou. Chráně svůj skromný majetek, z něhož nejcennějšími bylo několik knih, jichž na svých cestách užíval a jichž velmi si vážil, iizkostlivě zvolal, okazuje k nebi, »Allah pomůže!« Arabové rozpačitě stanuli a on zvo-lav znovu »Allah pomůže!«, dal se na útěk. V Sa-