Síťkovaná a prošívaná vložka valašská.

V. z Kloboučků: Řekl, že nemá žádnýho knížectví, proto pré, že je némladší syn oců, ale že si može tó chvílu aji névěčí knížectví kópit. Bez všeckách překážek jich staré kníže požehnál a Iříka za svýho spoluvláca ustanovil. Brzo se slavila svajba, a Iřík býl jak v nebi! Lidí ho mněli rádi; nebo býl dobré a žádnýmu bez příčiny neublížil. Za nekolik let potom staré kral umřél a Iřík býl sám panujícím knížetem. (Bartoš Dial. II., 152.)

Podobný zjev shledáváme také na záp , blížíme-li se k Čechám, ač výslovnost značně je jiná, zvláště měkké i po způsobu českém na konci a někdy i uprostřed mizí, na př.:

VI. z Rudikova u Třebíče: »Vidiš, pane, to só serotc', nemaji matke ani votce, jen votce nebeskyho.« A dež k město přicházel', anděl se zastavil: »Ň'čkom di jož, pane, sám dom, já jož s tebó bet nemužo, nebo tři roke minole, co ti sló-žim, a ň'čkom se mosim vrátět k votco nebeskymo. Dófe v Pánaboha a pomesl' dobrém na te serotke, abe s' e (= aby si i) Pánbu jednó na tebe dobrém zpo-mjel.« Dež to pověděl, zmizel. (Bartoš Dial. 223.)

Mostem k nářečí slovenskému, ač úzkým, jest podřečí malenovské, jsouc velmi shodno se zlinštinou sousední, lišíc se hlavně přehláskou, na př.: teľe, teľete, vołej), nejľlepší, sihnut; pak čisté ú a í: za vašú stodoľú vozík; s hanačtinou má zúžené é: krýv, dýšč, dále pšu (piši) a vizu, a ř: kříž.

Nežli však přejdeme k slovenštině, lépe bude odbýti si lašské nářečí, ježto ono ukončuje jazyk český na sv., kdežto prvá postupuje dále na vých. hluboko do Uher.

Toto nářečí liší se podstatně od hanáckého i slovenského na prvý poslech. Přízvuk jeho je polský, totiž na předposlední slabice, a s ním nejspíše za jedno šla i změna slabičné délky v krátkost, až na malé výminky, působené přízvukem. Ještě před krácením je způsobena změna a v o: vroťo nom snoď tu rybu, nebo á v u: dum sviňum žrúć. K tomu druží se proměna o-u: zapumněli duma zvun; e-i, y: ćelaćim (teletem), plamyň; i, y-u: puł— pila, muł— myla; e-u: třuł — třeła a j. K těmto proměnám přísluší nepřehlasované n, o, u, odpovídající povaze celku, na př: boža nedźela; vaše děťo mo svojo vajco; cuzi mo většu radość; dále oužení e, ě—i: noclih — nocleha, liz — lizla, kniz — kněza a j. Ze souhlásek význačno zpolštění zubnic d, t a sykavek z, s, e a sice: de, te (me) měkčí se s velkou část v dě, tě (ne); dźe, će (dźi, ći), dze, ce (dzi, ci); dže, če (dži, či); z, s, c zní před měkkou samohláskou ź, ś, ć nebo ž, š, č. Jiná známka je velmi častá vokalisace l a r: ly, ry, konečně měkčení po k: kěj (kdy) kěry kěcek (chřástel) padně. S tím souvisí i odchylky tvaroslovné.

Tyto význačné jazykové jevy nesoustřeďují se ovšem na každou obec, nýbrž tu ten, onde onen převažuje, čímž působí se značná pestrota a odchylnost, jako všude, kde jsou nářečí ve květu. Úplnou převahu mají široké samohlásky a syplavé souhlásky v různořečí severoopavském (dle Bartoše). Také nelze přejíti mlčením novotvary slovesné zdánlivě aoristové,*) na př.: nébyłach tam, jełach na pole = nebyla jsem tam, jela jsem na pole.

Frydecko: Potym doł kral na cestu svej ceři, jak śe sluši a patři, vypravu, a Jurek odvez ju svoimu panovi za nevěstu. Starymu kralu śe oči iskřiły a poskakovoł radośću, jak Złatovłosku uzdřil, a hnedka poručil, aby śe připravy konały ku ve-selu.— »Chćilch ćé dać oběśić pro tvoju neposłušność, aby će havrani źedli,« pravi Jurkovi; »ale žeś mi tak dobře posłužił, dum či jedyn sekyru hłavu sraźić a potym će dum počestně pochovać.« (Bartoš Dial. I., 363.)

Opavsko: Potem dał kral na cestu svej čeře, jak słuši a patři vypravu, a Juři odvez ju svojemu panoi za nevěstu. Staremu kraloi se oči iskřły a poskakovał radośćum, dy Złatovłasku vidźeł, a hned poručił, aby se dźełały připravy k veselu. — »Chćeł sem će baj dać oběśić pro tvoju něposłušność, aby če krkavci źedli,« praěł Juřemu; »ale žes mi tak dobře posłužił, dam ći ene se-kyrum hłavu zetnuć a potem će dam počestně pochovać.« (Bartoš Dial. I., 365.)