Miloslnou věštbu s haluzkou jabloňovou, nikoli višňovou, znají v Králohradecku: Na sv. Barboru má se utrhnouti jabloňová větvička; ta se provleče husím brčkem, i s tím prorazí se zátkou, kteráž se zatkne do láhve s vodou. Láhev chovají děvčata ve chlévě a vodu každého dne pečlivě vyměňují. Rozkvete-li větévka do Vánoc, provdá se děvče v novém roce.

Na první neděli adventní dívka valašská zasadí si do květníka »révek« (větvičku) višňový a polévá ho každý den z huby. Révek vyžene pupence a na Boží narození bude rozkvetlý. Toho dne »opeří« (okrášlí) jej dívka pozlátkem a dá svému milému za klobouk. (Bartoš, Mor. Lid, 23.) Slovácké děvče (srv. stať o sv. Ondřeji) v den sv. Ondřeje ulomí zuby halouzku višňovou, nasadí do hlíny a zalívá každý den z úst »na šču-trovo« (na lačný žaludek). Rozkvete-li na Vánoce, aby si ji mohla vzíti do kostela, vdá se příští masopust. Podobnou zprávu zapsal již dříve B. M. Kulda s pozoruhodným dodatkem, proč věštba, tajená od dívek, jako hříšné zkoušení budoucnosti, mizí z lidového- podání: »V den sv. Ondřeje sázívají děvčata do květináků nebo do jiných hrnků haluzky z višně, jež se musí vodou z huby polévati. Jestli višně ta do Božího narození z pu-penců svých vykvete, jest děvčeti znamením, že se do roka vdá. Děvčata se s touto pověrou skrývají před zraky zvědavcův. Mnohé dívky již sázení toho neprovozují, pokládajíce za hřích, když se stromeček nutí před časem přirozeným, aby vypučel a kvetl.«

Ve Slezsku na sv. paní Barborku děvuchy staví třešňové ratolesti do vody, které jim rozkvetou o Božím narození, aby prý si znázornily, že rozvil se prut z kořene Jesse vyrostlý. Kdo se přes takovou halouzku v kostele při mši svaté podívá, uzří u oltáře, když jdou lidé na ofěru, která jest čarodějnicí.

Na Slovensku trhá se třešňová větev na sv. Kateřinu. Ze všech dokladů jiných vyslechneme opět Bož. Němcovou: »Ve Zvolensku v některých dědinách dávají děvčata vykvétat čerešňové haluzky, které řezají na sv. Kateřinu a potom v teplém místě chovají, aby do Vánoc vykvetla. Kterému děvčeti nevykvete, ta se nevdá, ba říká se o ní. že není panna; které vykvete, ta vezme si ji do kostela na půlnoční a který šuhaj ji ulapí, za toho se dostane."

Vánoční stromek. Obyčej s vánočním stromkem není lidový a není slovanský.*) Stáří jeho nesahá za hranice XIX. stol. Staré zprávy o výročních obyčejích českých nemají ani zmínečky o tomto obyčeji. Spis mnicha břevnovského Alše o slavení vánoc z konce věku XIV.**) rovněž