str. 55
Baltasar:
Ovšem rychle tak učiňme,
k městu Betlemu pospěšme.
Ale hledtež, co se nyní
stalo, věřtež jináč není,
než že v tom domě král nový
narozen jesti ten pravý.
Neb se nad ním zastavila
hvězda, kteráž nám svítila.
Kašpar:
Sluší nejprv k matce jeho
poslal posla nějakého,
budeme-li přístup míti
klanět se tomu dítěti.
Hledtež, tamto stojí starec,
není-liž té paní otec?
Ale kýž jest posel nyní
této věci k vyřízeni. —
A on tamto, zdá mi's, stojí,
na ňákou cestu se strojí.
Slyš, ty posle bez meškání
nechajíce zevlování,
dojdi tamto k tomu starci
a tato slova jemu rci:
že k nim tři králové jedou,
také dary s sebou nesou
chtíce děťátko viděti,
jemu poklonu činiti;
též, že dary s sebou nesou
a že velmi z daleka jsou.
Posel:
Rád vaši Milosti půjdu,
tu cestu konati budu.
(Tu již jde.)
Zdař Bůh, stařečku shrbený,
krásnou bradou okrášlený.
Jsem poslán od Jeruzaléma
naschvál k tobě do Betlema
od východních slavných králův,
mocných a velikých pánův,
kteříž sem schválně přijeli,
aby poklonu činili
tomu děťátku malému
tvému, vnově zrozenému.
Dary také s sebou mají,
nimiž děťátko ctíť chtějí.
Pročež pověz matce jeho,
ať oznámí, jestli toho
užijí ti tři králové,
kteříž jsou i mudrcové,
aby mohli přistup míti,
klaneť se tomu dítěti?
Josef:
Dobře, posle, trochu počkej
a něco málo poshověj.
Hned matce jeho oznámím,
co odpoví, zas ti povím.
(Oznamuje P. Marii:)
Panno Maria, coť povím,
také divného oznámím.
Přišel jest z Jeruzaléma
posel k nám sem do Betlema,
vyslaný od velkých pánův,
tak jakož slyším tří králův
východních, jenž sem přijeli,
by tvé děťátko viděli,
chtějíce se jemu klaněti,
též dary obětovati.
Žádají, by oznámila,
je v tom dokonce zpravila,
jestli budou přístup míti,
klaněť se tvému dítěti?
Pročež, co ty říkáš tomu,
pověz, ať oznámím jemu,
nebo tam posel vně stojí,
vrátiť se k králům zas strojí.
Panna Maria:
Ach, Stvořiteli všech věcí,
neobsažený v své moci,
což to má býti divného
a převelice nového,
aby sem měli králové,
slavní a mocní pánové
přijíti v toto mrzuté
místo bídné a smrduté!
Nu, což sem činiti měla,
když sem pak nikdež nemohla
hospody si objednati,
kde bych s ním měla bydleti!
Ach, jediný synáčku můj,
Bůh nebeský jest otec tvůj,
a hle, kterak tě ponížil,
pro spasení lidské snížil
tak, že tuto v chlévě ležíš,
též zimou, hladem se trápíš!
Pročež, Josefe můj milý,
oznam poslovi v tu chvíli,
že mohou volně přijíti
to mé děťátko viděti,
jestliže jen oškliviti
sobě nebudou v chlév jíti.
Josef:
Dobře, hnedky mu oznámím,
tak jakž's rozkázala, povím.
(Jde k poslovi.)
|
|
|
