str. 169
rodiči, než on jest skutečně synem knížecí osoby, byl odstraněn z jakýchsi důvodů tajemných a vydán svým „rodičům" к vychování. Jeho nepřátelé udržují fikci, že jest nízkého původu, aby mohli zamítati jeho oprávněné nároky na korunu aneb na velké bohatství. Tak tvrdí paranoikové namnoze a to jest také namnoze podstatou těchto bájí.
Jest to další řada pokusů o výklad bájí a pohádek ve směru této školy, jichž jeden, Riklinův, byl v našem listě oznámen (IV, 127). Leccos jest v nich, co zvláště na první pohled mnohému se bude zamlouvati, ale mnohé při hlubším rozboru ukáže se, že jest jednostranně přehnáno, mnohé ve vý-Idadech těchto sobě odporuje. Referovat při výkladech vlastní podstaty našich bájí a pohádek dával by rozhodně přednost výkladům školy antropologické čili etnologické, podle kterých máme tu co činiti s přežitky předhistorických primitivních představ sociálních a věrskvch. P–a.
*
Witold Klinger: Jajko w zabobonie ludowym u nas i w starożytności. Otisk z XLV. svazku rozprav filolog, oddělení Akademie Umiejętności v Krakově. Str. 30. —Ю. А. Яворсюй: Omne vivum ex ovo. Къ исто-pin сказатй и повЪрйи о яйцЪ. V Kijevě. Str. 22.
О významu vejce v pověrách a obyčejích bylo již hojně psáno atUvažo-váno. Zejména o vejci velikonočním, kraslici, je rozsáhlá literatura. Zdálo by se tedy, že látka je již do dna vyčerpána, že není možno přinésti o ní ještě něco nového. Autof obsažné polské studie tuto uvedené ukazuje, že by to byl náhled mylný. Předpokládaje, že posavadní vykladači brah k úvahám svým východisko příliš pozdní, založené na pověrách nepůvodních, nýbrž odvozených a tedy nezřídka již pokažených, odhodláva se sáhnouti po zprávách nejpůvodnějších, nejstarších, a srovnati je s pověrami novověkými- Roz-třiďuje si tedy pověry k vejcím se poutající na příbuzné skupiny a pátrá, jsou-h k nim doklady už ve starověku. A tu dochází k výsledkům zajímavým, byť ne snad vesměs nepochybným.
Vejce se mu jeví předně jako apotropaion, jako očista od úhony nebo nákazy, která prvotně nebyla jen symbolická, nýbrž konkrétní. V tom smyslu uvádí je Ovid a Juvenal, v tom smyslu jest rozuměti také Persiovu „nebezpečí z rozbitého vejce". Vejce totiž schytá do sebe kouzla, jež pak mohou přejiti do toho, kdo by na ně nevědomky šlápl na př. na rozcestí, kde vládne čarodějná Hekáte. Původní prostředek očistný stal se potom obětí, přinášenou podsvětí. Všeliký styk s mrtvým znečišťoval živé; vejce jakožto apotropaion objevuje se tedy i v kulte mrtvých, dává se jim do hrobu, vyškytá se v obětech náhrobních, chrání od zlých démonů člověka i jeho majetku. Tak bylo u Židů již v 3. stol. po Kr. vkládáno do stěn, dle Vegetia pak se věřilo, že vaječné skořepiny hojí hadí uštknutí. Odtud pak snadno přešlo do selského a pastýřského obřadnictví. Významu transplantačního vejce nyní v Evropě nemá, tím hojnější však jsou jeho funkce tohoto druhu u národů méně kulturních, např. vAssamu. Tam je vejce pokládáno přímo za prostředníka mezi duchy a člověkem. Na tomto předpoklade Klinger zkoumá jednotlivé skupiny pověr o vejcích. Všímá si jejich významu léčebného (na př. u Malorusů sbírá se vejcem „úlek" s člověka; vejce se potom pohodí někde u cesty za vsí, kdo by je tam zdvihl, dostal by z něho nemoc), zejména však pohřebného. V mnohých zemích kladou se vejce (sama i s jinými věcmi) na hroby za pokrm hladovým duchům, vyškytají se v kamenné podobě v hrobích staroslovanských a bývají (na př. na Nov. Zélandě) prostředkem, odvra-
