poslední z nich, přísaha mezní sem již nepatří, poněvadž se při ní přísahalo na kříž, nikoli na slunce. U jiných Slovanů není po přísaze na slunce ani stopy, neboť rčení jako „to pravda jak je slunce na nebi", nebo „štob mně do utra krasnago soínyška ně vidať" přirozeně nic neznačí. Autor zapomněl, že víme z různých pramenů, jak Slované přísahali; i když nehledíme na svědectví kroniky kijevské o přísaze Olegově nebo Igorově, poněvadž se vztahuje hlavně na Rus normanskou, zůstává na př. onen přídavek slovanský v texte Slov Řehoře Nazian-ského z XI. věku (vyd. Budilovičem), kde se mluví o rozmanitých přísahách (str. 242): ovb že drt^ vb skruščb na^glavě pokładają pri-sjagu tvořit (s drnem na hlavě přísahalo se i v Cechách!), оуъ prisjagi kostbmi čelověčami tvoritb . . . oVb na moščechb ^žeju prisjazajet — ale o slunci není ani stopy. A není stopy po něm ani jinde. Neboť co autor připomíná o sv. Eliášovi, v jehož chrámě Rus křesťanská za Igora přísahala, není v nijaké souvislosti se sluncem, není nijakým „svědectvím pohanské přísahy na božstvo sluneční" (str. 19, proto,, že v sv. Eliášovi „jest řada rysů zřejmě solárních", že kult sv. Eliáše nastupoval na místo kultu slunečního str. 21) nýbrž jest pouze svědectvím, že r. 945 chrám sv. Eliáše byl jediný chrám křesťanský v Kijevě ještě pohanském. Ani čer-venoruská přísaha na hroty kostelních věží (jako židovská na hroty synagogy) není „sledem dávné přísahy na slunce" (str. 23), nýbrž obyčejem ponižujícím haličskou Rus, která se proto podobné přísaze vzpírala. I oné hraniční přísaze české nepřikládám nijakého významu, má totiž ve sporu o půdu rys význačně tellurický, neboť kopou hrob, v nějž: přísahající vejdou — co má hrob (půda) společného se sluncem?

Zůstává tedy ze všeho, co autor sestavil, jen tolik, že šlechta (lid nikoliv), polská i česká v XIV.—XVI. stol. přísahala —většinou toliko ve věcech týkajících se cti osobní —, místo na kříž na slunce. Týž. obyčej byl i v soudobém Německu a autor uvádí z Rheingau, z listin XIII.—XVI. stol. také doklady; lid v Rheingau skládaje arcibiskupovi mohučskému přísahu holdovací, přísahal rovněž „mit ufgerachten fingern gein der sunnen." Hledě k tomu pokládám za velmi pravděpodobné, že obyčej německý přes Cechy dostal se do Polska, kdež však nikdy nepronikl do širších kruhů. Památky právní o něm nevědí; několik zápisů soudních (všeho všudy pět jich bylo dosud nalezeno) jest jediným sledem tohoto obyčeje. Podle autora prý tato přísaha pohanská jakýmsi zázrakem přetrvala věky v tajnosti, mezi lidem a v Polsku v XV. vějcu znovu se vynořila na svět boží — je to pravděpodobné? A stejně v Cechách: „přísaha na slunce byla zakořeněna v širokých vrstvách lidových . . . když se z nich vyvinuly vrstvy vyšší, snažily se vymíniti onen starý obyčej právní pro sebe, jako znamení odlišující je od vrstev nižších" (str. 13). Kdyby tomu vskutku bylo tak, byly by stopy tohoto obyčeje, zakořeněného ve vrstvách lidových, zůstaly třeba jen v tom, že duchovenstvo vystupovalo proti tak zjevnému pohanství, ale po tom zase není ani stopy. Hledě k tomu považuji za mnohem pravděpodobnější, že tento obyčej dostal se do Cech a odtud do Polska z Němec, v době, kdy bylo módou, vše německé od slov v jazyku, názvů místních (Rosenberg, Waldstein a pod.) po obyčeje, kroje atd. Netřeba-choditi daleko, víme přece, jak se zakořenily v Polsku německé obyčeje;