s Cechy, jednak s Poláky a jest přirozeno, že soužití tak dlouhé nezůstalo bez vlivu na všecky tři národy, avšak к této stránce slezských poměrů národopisných autor nemohl hleděti tak, jak by bylo třeba, jsa totiž účelem své práce nucen omeziti se především na badání o písni německé. Ovšem toto nezbytné zúžení programu zase umožnilo vyčerpati vytčenou látku tak úplně, že jeho kniha podává vskutku zajímavý obraz lokálního badání, jehož některé výsledky podstatně zasáhly do vývoje německého národopisu vůbec.

Mezníkem v dějinách badání o německé lidové písni ve Slezsku jest r. 1842, kdy H. Hoffmann v. Fallersleben a E. Richter vydali svou sbírku Schlesische Volkslieder, dílo nedoceněné ani soudobou kritikou ani slezskou veřejností, k níž se obracelo především. A přece byla to první klasická sbírka věnovaná jediné oblasti zeměpisné, tedy sbírka „místní", ale v nejlepším slova smyslu. Stručný úvod Guntherův nastiňuje v hlavních rysech výsledky oblastní" práce sběratelské v Německu před sbírkou Hoffmann-Richterovou: Již J. G. Meinert ve své sbírce lidových písní z Kravařska (1817) naproti „upravovací" metodě Arnim-Brentanově zdůrazňoval svou snahu podati lidové písně věrně podle znění lidového, pohříchu však jeho dílo uvázlo po prvním svazku a druhý, který měl přinésti melodie, vůbec nevyšel. Druhý významný podnik byla sbírka písní hornorakouských (1818), v níž vydavatelé Ziska a Schottky podali též nápěvy, celkem však lze říci, že tehdejší kruhy odborné nepřály sbírkám podávajícím zápisy dialekticky přesné, vždyť ještě Böhme v úvodě к velké sbírce Deutscher Liederhort považoval za nutné přeložiti Mei-nertovy texty „z ošklivého nářečí kravařského" do spisovné hornoněmčiny. Ve Slezsku před r. 1842 bylo vykonáno poměrně málo. Autor s velikou pílí snesl archivní materiál o zakazování písní (doklady ze XVI.—XIX. stol.), z něhož vysvítá, že zakazováno hlavně hlučné veselí při přástkách, kmotrovských hodech a pod. Kromě toho charakterisuje starší rukopisné sborníky, zejména rukopis s poč. XVII. stol. obsahující cenné zápisy. Časopisy slezské od konce XVIII. stol. otiskovaly též jednotlivé písně, celkem však dospíváme úsudku, že mocné vzplanutí zájmu o lidovou píseň nezanechalo ve Slezsku stopy. Z jednotlivostí, jež autor podává ve svém pečlivém soupise, připomínám, že ,historická' píseň o tatarské princezně, otištěná v časopise „Breslauischer Beobachter" r. 1801 podle úsudku G. jest podvržena, dále že cenný časopis „Monatsschrift von und für Schlesien" (1829), redigovaný Hoffmannem, přinesl také dvě písně polské s nápěvy. Výsledky badání o německé lidové písni ve Slezsku před sbírkou Hoffmannovou, jsou tedy velice skrovné: cenný jest jen onen rukopis ze stol. XVII., dále rukopisné záznamy o přástkách, zejména o ,dlouhé noci', sbírka Meinertova z Kravařska a jenská disertace J. Casp. Zeumera „Lätare, vulgo der Todtensonntag". z r. 1701 zabývající se přímo německými písněmi ze Slezska — úhrnem slabé předzvěsti bohaté žně uložené v díle Hoffmannově.

Vývoj slavné sbírky autor podrobně sleduje čerpaje též z nevydané korespondence Hoffmannovy s L. Erkern. Vydavatelé snažili se získati širší inteligenci slezskou pro svůj podnik: Hoffmann, tehdy ještě profesor vratislavské university, přednášel v zimním běhu r. 1840 o lidové písni, Richter, seminární učitel hudby, snažil se vzbuditi ve svých žácích