Nejstarší zmínku o Blaníku nalézáme ve spise Husově asi z r. 1405, ale je pochybno, vztahuje-li se na naši pověst.10) Ve spise o krvi Kristově zmiňuje se o tom, že na Blaníku jistý laik svedl lid, aby tam běhal, podle synody Zbyňkovy namluvil lidu, že tam spočívají těla sv. Petra a Pavla a sliboval veliké odpustky, kdo by tam přinesl dva kameny na stavbu kostela. Pouti byly zakázány pod klatbou.11) Je těžko tvrdit jako popírat, že se víra v zázračnost Blaníku upoutala к místu, jinou pověstí posvěcenému, nebo že poutmi na začátku patnáctého století mysli byly připraveny, aby hledaly na Blaníku něco posvátného. Rozhodně nemohlo tehdy býti víry v pobyt sv. Václava v hoře, jinak by podvodník jistě nebyl mluvil o tělech Petra a Pavla, nýbrž o Václavovi. Na základě nových badání Václava Tille mohli bychom však v tradici viděti snad důkaz, že vrch měl jakýs úkol v staré, pohanské bohoslužbě.

Sv. Václava se dovolával, ale ne na Blaníku, stadický král, který, bydle po velikonoci 1445 na stromě u Stadic, vypravoval sedlákům, že sv. Václav a sv. Jan oznámili mu, že bůh ustanovil jej Cechům za krále. Nový král měl brzy tělesnou stráž, radu i kancléře, až u pánů českých smích obrátil se v strach a zakročili brannou mocí. Král i radové jeho vězněni v Roudnici, pak pan Smiřický, poznav ho na mysli pomateného býti, poslal krále pražskému purkmistru к opatrování.

Ve zprávě Eney Silvia11") o této události neslyšíme ještě, že by stařec byl vracejícím se nebo po smrti na zemi meškajícím knížetem, aniž toho lze vyčíst ze známé zprávy Starých letopisů českých (č. 410), že „některaký triek bláznivý r. 1445 seděl u Stadic pode křem Přemyslovým a pravil, že má býti králem českým. A pan Smiřický ho vzal na Roudnici a poslal panu Pesíkoví." Byl to příběh podobný jako se udál skoro na vlas o sto let později (1546), kdy bláznivý krejčí z Langensalzy se skrýval na Kiffhäusru a lid tam putoval, hledaje císaře Fridricha.

Rukopis h dodává, že se činil králem Artušem a králem polským, ale to je rukopis mladý, z polovice 16. století, písař jeho snad dokonce již znal svého vrstevníka Hájka, který zprávu z Letopisů svým způsobem vyšperkoval. — Byl to teď člověk velmi starý, krásný, sám sedmý, pravil, že je králem Artušem, ostatní jeho radami. Zatčeni byvše, prorokují, zvláště zle Smiřickému, který je dal oholiti, a zmizejí.

To je místo zajímavé, ještě v 16. století nevěděl tedy Hájek o žádném českém králi, který se kdysi vrátí, a znal za to ještě pověst o Artuši, na níž se zakládají snad všechny takové pověsti. V 12. století věděl francouzský trouvere Chrétien de Troies, že krajané Artušovi věří, že žije podnes, a vykládal to moralisticky:

a faktum i výklad z Chevalier au lyon přejal na rozhraní století 12/13. Hartman von Ouwe, pravě v Iwein: