historického díla arabského Ibrähíma ben Wacíf Šäh-a, který zemřel na sklonku VII. stol. (Orient u. Occident, L, 331, 335; III., 360; Liebrecht, op. с. 88 sl.).

Takové zrcadlo měl také báječný kněz Jan, král Indie, u svého paláce v Susách; vylíčil jej ve svém listě císaři Emmanuelu poslaném. Tento částečně aspoň jest nejspíše byzantského původu, ale jinak jen v latinských rukopisech byl v středověkém písemnictví rozšířen od XII. století: před dveřmi paláce jest zrcadlo ohromné velikosti, ke kterému se přistupuje po 125 stupních ... na vrcholu nejvyššího sloupu jest zrcadlo takovým uměním sestrojené, že všecko se zjevuje, co děje se v blízkých a podrobených krajích pro vladaře aneb proti němu (Liebrecht, op. c. 89, ВеселовскШ, Южноруаш былины, III.—XL, str. 180 sl.). V jiné redakci tohoto listu, ve kterém se sídlo kněze Jana nazývá Edissa, vypsáno jest toto zrcadlo částečně jinak, nalézá se v paláci panovníkově, ,„item ibi est speculum, in quo sunt positi tres lapides preciosi, quorum unus dirigit et acuit visum, alter sensum, tercius experienciam: Ad quod speculum sunt electi tres valentissimi doctores, qui inspiciendo speculum vident omnia, quae fiunt in mundo... (Веселовскш, op. с. 187). Jinak to opět jest vypsáno v staroruském překlade „Сказаше объ индшскомъ царсгаи", který spadá asi do XIV. stol. a zakládá se na starším překlade jihoslovanském (srv. Истринъ, Сказаше объ инд. царствЬ, str. 63): mělť ve svém zlatém paláci „zrcadlo spravedlivé na čtyřech sloupech; kdo se zadívá do zrcadla, vidí své hříchy spáchané od svého mládí. Vedle toho jest jiné zrcadlo skleněné; myslí-li kdo zle o svém pánu, spatří se jeho tvář v tom zrcadle bledá jako neživá, a kdo myslí dobře o svém pánu, toho tvář vyhlíží v zrcadle jako slunce" (Веселовскш, Южноруссю'я былины, III.—XL, str. 254).*)

V orientální původem svým pověsti, kterou zpracoval Armén Christo-phoro v knize vytištěné r. 1557 a která byla roku 1583 přeložena do němčiny: „Die Reise der Söhne Giaffers" (nové vydání v 208 č. Bibliothek des literar. Vereins in Stuttgart 1896) od basilejského měšťana Joh. Wetzela, a stejně v novém německém vzdělání ve sbírce Tausend und ein Tag (Orientalische Erzählungen, IV., 266 sl.), vypravuje se o obraze udělaném ze stříbra od jakéhosi zlatnického mistra, kterýžto obraz se rozesmál, jakmile kdo řekl lež, anebo šla-li mimo necudná nevěsta (str. 117; 1Ó01 Tag, str. 366). V temže spise dočítáme se ještě o zrcadle zhotoveném od starých mudrců, které odhalovalo nepravdu: když se člověk dopustivší se hříchu do něho zadíval, zčernala tvář jeho uhlem, ale tvář spravedlivého zachovala svou přirozenou barvu; usvědčený zločinec spouštěn pak do hluboké studně a po čtyřicetidenním postě o vodě a chlebě vytažen, a hned nabyl své někdejší barvy, jak před lidem vyznal svůj hřích (str. 33; 1001 Tag, str. 288).**)