S@350

zvonil obrátiv se zády k bohu římskému tak dlouho, až senátoři římští poznali, odkud se chystá útok, mohli se vyzbrojiti a nepřítele přemoci.. Zvěděli o tom Kartagenští *) ą vymyslili, kterak by tento stroj mohli zničiti a vyslali tři muže do Říma. Tito vydali se za hadače a uměli totéž celkem namluviti římským senátorům, jak v předchozí versi císaři římskému, že pod základním kamenem Kapitolia, na kterém stála „sal-vatio Romae", jest zakopáno dvanáct sudů zlata.

Z těchto pověstí sedmi mudrců čerpal mnich Helinandus z kraje Beauvais, autor kroniky končící r. 1204; této pak použil Vincentius Bellovacensis pro své Speculum historiale (Germania, IV., 268 sl., Mass-mann, Kaiserchronik, III., 426).

Pověst o tom díle chránícím Řím znali již starší spisovatelé VIII.—XI. století, ale nejmenovali Vergilia jeho původcem (ib. 269). V jiných versích uváděni jiní nepřátelé, král apulský neb uherský, kteří usilovali je zničiti.

Zpracoval pak tuto pověst vídeňský veršovec Jans Enenkl v pol. XIII. stol. ve své Kaiserchronik (Massmann, III., 421), ale Vergil tu není jmenován jako původce tohoto obdivuhodného strážce římského, ani v prosaickém zpracování tohoto díla (ib. 426 pozn.).

„Salvatio Romae" jest stejně popsána v „Mirabilia urbis Romae" (Massmann, III., 423) a stejně již od Bedy v Libellus de septem mira-culis mundi (ib. 426) v stol. VII. a také ještě od jiných pisatelů VIII. století a pozdějších, a tak se zajisté může předpokládali existence této pověsti v VII. stol., snad i v rannější době (Arturo Graf, Roma, I., 190), vznikla v Římě asi ve IV.—V. stol. (ib. 201).

Místo toho uměleckého složitého díla čteme v jiné versi (Chauvin, VIII., 188, č. 228), že Vergil vynašel zrcadlo, kde lze viděti místo ukradených předmětů a které také ukazuje, odkud hrozí válka. Dále se tu vypravuje, jak král uherský chtěl je zničiti a vyslal proto čtyři muže, kteří zakopali tam velké poklady a potom rozšířili zprávu, jakoby se jim bylo zdálo o pokladech pod zrcadlem ukrytých. Když pak tam bylo kopáno, zřítilo se zrcadlo.

Lokalisována v Římě samém jest v místním názvu Tor dei spechj na severním svahu Kapitolia, kde prý Vergil vystavěl Salvatio Romae, je to nejspíše v XV. stol. připomenutá Spiegeiburg (Orient u. Occident, III., 360). Ale sama pověst sbásněna byla v severní Francii do XII. stol. (Germania, IV., 275, 283). Starší spisovatelé umisťovali „Salvatio Romae" ještě na jiných místech v Římě, v Panteonu a j. (srov. Arturo Graf, Roma, I., 191 sl.).

Vzdálený ohlas staré pověsti o Salvatio Romae jest v 102. kap. Dějů římských (103. kap. stčes. překladu, str. 137): císař Fridrich II. ustavil mramorovou bránu a vedl na ni „studnici vody tekucie"; na bráně byl císař vyryt v moci své „se dvěma vlastníma súdcema" a vprostřed okršlku hlavy císařovy byly různé nápisy věstící, kudy mohou vcházeti spravedliví a j.

Popisována jest tato Salvatio Romae rozmanitým způsobem, původně neměla kouzelného zrcadla, které jest vlastním předmětem tohoto