Domněnka, že se zraní neb usmrtí člověk, jakmile zraněno, zničeno, popřípadě pochováno jest jeho vyobrazení v obraze neb soše všelijak zhotovené, jest od dávných dob po celé téměř zeměkouli rozšířena. (Srv. Grimm, Deutsche Mythol.4 II., 1913, Archiv f. Religionswiss., V, str. 8, Zs. d.Ver. f. VK, XIII, 441; Sébillot, Folklore, 253). Doklady shledány již u antických básníků Theokrita, Ovidia, Horáce, zvláště pak ve středověku. Uváděny doklady z traktátu profesora a rektora vídeňské university Tomáše Ebendorfera (Zs. d. Ver. f. VK, XII, str. 10) z knížky dra Hartlieba, domácího lékaře vévody Albrechta bavorského z r. 1455 (Grimm, Deutsche Myth.4 III, 430).

A tak hojně v dnešním podání lidovém. V německém ubližují čarodějnice člověku tím, že bodají jehlami do srdce jeho voskové figurky (Müllenhoff, 212, 223, č. 303). Srv. maloruské čarování (Этногр. 36.' XXXIV, 155, č. 923, 924).

Ve Francii zabodávají se jehly do fotografie té osobě, jíž se má uškoditi. Ve Flandřích a ve Valonsku vrací opuštěná milenka zrádnému milenci jeho podobenku, vypíchnuvši oči jehlou; věřila, že tím působí nevěrníkovi bolesti (Revue des trad. pop, IX, 11). Ve flámské pověsti (Goyert-Konrad Wolter, Vlämische Sagen, 114) radila kartářka dívce svedené a zrazené od důstojníka, aby o půlnoci položila srdcové eso na sklenici, naplněnou bílým vínem, a srdce v polovici jehlou probodla. Jak to učinila, spadly tři kapky krve do sklenice, a v tutéž chvíli zrádce popíjející s druhy v krčmě sklesl mrtev; mělť hlubokou ránu v srdci. Srdcové eso zaměnilo tu obraz.

Pověra tato jest doložena ještě ve východní Evropě. V Rusku v ostrorož. okr. voronež. gub. mstila se dívka na zrádném milenci tím, že na jeho fotografii probodla oči a pak ji vyhodila (Живая стар, XV, odd. 2, str. 155). V jižní části Porýnska věřili, že údery přičiněné o půlnoci na sv. Trojici obrazu cítí osoba tu vypodobněná. Tak za doby „kulturního" boje v Německé říši zavlekla pověrčivá žena obrazy císaře Viléma I. a Bismarckův do sklepa a bičovala je tam (Zs. f. rhein-westfäl. VK, IV, 118).

Popřípadě je to soška zhotovená z vosku anebo hlíny a ta pojmenována podle osoby, již má představiti (Wuttke, § 396, Zs. d. Ver. f. УК., IX, 332). Ná severofrizském ostrově Amrumu jistý muž. stonal dlouho; v písku byla zakopána malá voštěná figurka s jehlou v srdci; když byla jehla vytažena a figurka spálena, uzdravil se nemocný (ib.). Podobně jest ve Skotsku vosková nebo hliněná figurka zbodána jehlami, spalována neb utápěna, zvláště když se má nenáviděné osobě způsobiti dlouhá, bolestná nemoc, vtloukány zrezavělé hřebíky do sošky nebo probodána jehlami (Globus, sv. 77, str. 36, kde jest taková soška vyobrazena). Henderson, Folklore of the Northern Countries, 229, uvádí doklad z r. 1869.

Zrazená milenka-žena japonská mstí se podobným způsobem: fantasticky oděna vydá se do chrámového sadu, upevní obraz zrádcův na stromě a probodne jej hřebíkem (Am Urquell, III, 85). Čínská žena mstí se podobně na zloději svých slepic; neznajíc ho, udělala si jakousi loutku ze slámy s hlavou z bavlny a vyrážejíc po tři hodiny kletby bodala nožem do figury, bodala jehlami křičíc „jak tebe bodám tu a tu