(Liebrecht, Otia imperialia, 260, Č. 479). Jiné odhalování zlodějů z nehtu dětského, za různých obřadů (Zs. f. Völkerpsychologie XVI., 336) sem nepatří a proto se ho blíže nedotýkáme.

V moravské pověsti knižní (Bufková-Wanklová, Z Ječmínkovy říše, 133) upravil kouzelník teprve své zrcadlo, polil je jakýmsi kouzelným odvarem a pak viděl v něm dívku, po které toužil, v náručí statného jinocha.

Německá pověra zná jistá ptačí hnízda, snad původně podle domněnky Grimmovy jistou rostlinu, dvojlist, bezostrožku, činící neviditelným svého nositele; najde je pak leda tak, když je náhodou spatří v zrcadle nebo ve vodě. Obšírněji jest to vypravováno v německém románě XVII. stol. (Grimm, D. S., L, 115, č. 85). Pomocí zrcadla najde se též neviditelným činící kost černé kočky o půlnoci uvařené. Ve vodní hladině zrcadlí se obraz divokého lovce a ten hodí pak stehno koňské do vody {Zs. f. Völkerpsychologie, XIII., 340), jako jinde (Grimm, D. S., L, 201, č. 172) hozeno na člověka, který se mu posmívá.

Se zrcadlem, se zrcadlením v různých lesklých předmětech prováděly se odedávna různé čáry. Již od starověku až podnes ve všech téměř dílech světa a u národů zvláště polokulturních ' užívají zrcadla kněží a kouzelníci, aby odhalovali vzdálenou budoucnost. Srov. Сох, Introduction, 25—26, Macculloch, 37. Srv. lotyšskou povídku (Weryho, 141), ve které pohanský kněz ukázal rekovi v zrcadle, kde se nalézá jeho unesená snoubenka, když obětoval modlám. Srv. hojné doklady snesené od S. Seligmanna (Der böse Blick, L, 178—182; П., 276—8).

Hádaní ze zrcadla bylo v západní Evropě záhy v středověku rozšířeno, znal je dominikán Etienne de Bourbon v XIII. stol. (vyd. Lecoy de la Marche, 317, č. 360). Až do XVI. ba až XVII. stol. sloužíval místo zrcadla jiný lesklý předmět, namnoze křišťál, к věštění, prorokování, odhalování zlodějů a jiných různých zlosynů, zvláště čarodějnic. Zprávy o tom sahají v Anglii do počátku XIV. stol. a angličtí astrologové v XVI. a XVII. st. věstili, doptávali se duchů takovým křišťálem (Zs. f.„Völkerpsychologie, XIII., 334).

Carování a hádání ze zrcadla nebo hlazeného křišťálu za pomoci svíček, kadění a modlení uvádí v Německu již v polovici XV. století doktor Hartlieb. Bylo pak jistě hodně rozšířeno, když je bavorský vévoda Maximilian stíhal zvláštním zákazem r. 1611 (Zs. f. Völkerpsychologie, XIII., 335).

U nás znal hadačství ze zrcadel mimo jiné Abraham z Günterrode na samém počátku XVII. stol. (Zíbrt, Seznam pověr, 87 sl.).

O půlnoci vánoční aneb v noci sylvestrovské může dívka za různých čar vidět] ženicha, příštího manžela, hojně v pověrách německých v severních Cechách (Deutsche VK. östl. Böhm., VI., 175), v saském Rudo-hoří (E. John, Aberglaube, 144), ve Slezsku IDrechsler, Sitte, Brauch u. Volksglaube, I., 13, II., 236), v Meklenbursku (Bartsch, II., 240, č. 1243), v Sedmihradsku (Haltrich, VK. Siebenbürg. Sachs., 283), v Pomořanech (Bl. f. pommer. VK., III., 45; VI., 25, 26), v Šlesvicku (Zs. d. Ver. f. VK., XXIII., 134, 280) a j. (Zs. d. Ver. f. VK., XXIII., 134, 280; Negelein, op. 1. c. 28), stejně u Poláků (Kolberg, Mazowsze, V., 352, č. 14); na Ukrajine v kraji černomořském (Крамаренко, Етногр. 36., I., 17—18),