nici peb a položí jim k nohám zajíce. Mají to za prst boží a dítě, dobře zabalené, uloží do svázaných větví stromu. Srdce dají císaři, dostanou odměnu.

Dítě pláče, v lese bloudí vévoda Arnošt II, slyší dítě a vezme je domů. Jeho bezdětná žena předstírá těhotenství, pak v noci porodní bolesti (volá bábu!). Dítě je pokřtěno Henricus. Prospívá ve škole, cvičí se v rytířství, jeví svůj šlechtický původ. Když je 15 let a má jít do války, navštíví císař vévodu. U stolu Henricus s jinými císaři posluhuje, líbí se mu. Vévoda na císařovu otázku tvrdí, že je to jeho syn. Císař se diví, že jsa tak stár, mohl mít syna; popudem ďábelským tuší, že Henricus je ono dítě z lesní chýše. Vyžádá si Henrika ke dvoru, vévoda se vymlouvá, že je mlád atd, ale císař odvede jej násilím. Pak se ho ptá po rodičích, hoch tvrdí, že je synem vévodovým, císař praví, že není rodičům podoben, nevěří.

Císař jev Švábsku, císařovna s princeznou a dvořany v Cáchách. Císař napíše choti vlastnoruční list, aby doručitele listu tajně dala zabít, je-li jí život milý. Psaní zapečetí vlastní pečetí, dá je Henr.kovi, aby s ním spěchal do Cách к císařovně. Henricus šťasten dojede do Speyeru, hostí jej „Dom-Dechant", ptá se ho na jeho poselství, opije ho, až usne na lavici. Je totiž zvědav zvědět císařské poselství, prohlédne spícímu hochovi cestovní tašku, najde list, horkým nožem odloupne pečeť bez poskvrny listu, zděsí se obsahu. Vyškrabe nožem slova „last ihn also-bald heimlich hinrichten" a vpíše napodobeným písmem slova: „Solst ihm alsobąld unsere Tochter zur Ehe geben". Pak zavře psaní bez porušení pečeti a dá je, kde je vzal. Ráno, když hoch děkuje, praví mu děkan: budete-li jednou králem, nezapomeňte na mne. Hoch myslí, že je to žert, ale děkan to opakuje vážně.

Císařovna je překvapena, dá čist list všem dvořanům, všicbni se diví, že list je tak krátký a že není ženich ani jmenován. Císařovna dá list číst poslu, jenž se vzpírá svatbě, že je mladý, jen syn vévody atd. Ale císařovna, dvořané i městská ráda rozhodnou pro svatbu, jež se večer vykoná. Druhý den přijde kurýr s listem císaře, jestli je rozkaz vykonán. Císařovna vylíčí písemně, co se stalo. Císař zuří, jede do Cáci. Císařovna mu vede novomanžele naproti. Císař chce je všechny pobít. Vidí však list, jakoby jeho rukou psaný. Vyslýchá Henrika, chápe, že buď anděl nebo člověk božím řízením list změnil a vypoví celý příběh v lese. Pak povolá vévodu, ty dva sluhy a konečně domnělého sedláka, jenž se dá poznat a prosí o milost. Císař odpustí. Na místě chatrče je na náklad císaře postaven klášter Hirsau, jenž dosud stojí ve Virtem-bersku. Hrabě Henricus se nestal následníkem císařovým (!), ale dědicem jmění.

Hrabě Jindřich, kterýžto dvakrát od smrti předivně vysvobozen a ochráněn, posledně pak císaře Konráda zetěm učiněn byl. Skalice 1875. In fine: Z knihy P. Martina z Kochem 1694. Překladatel poněkud mění drobnosti. Na konci schází poznámka, že hrabě Henricus se nestal císařovým následníkem v říši.

e) Deutsche Sagen, hrsg. von den Brüdern Grimm. 2A. Berlin Nicolai 1865,6. II. 486 (159).