@----------------------.

Die Volkspoesie der Albaner. Eine einführende Studie von Dr. Phil. Maximilian Lambertz. (6. sešit publikace: Zur Kunde der Balkanhalbinsel II. Quellen und Forschungen.) Sarajevo 1917. V komisi knihkupectví J. Studničky. Cena К 3-—. 80 stran.

Známost s Albanii a jejím národem dostala se do střední Evropy dosti pozdě. Před deseti lety, když překládal jsem národní zpěvy albánské, byl jsem skoro výlučně odkázán na prameny, které vyšly v Italii. Když konečně bývalé Rakousko začalo se z politických důvodů zajímati o Albánce, vyrojily se pojednou ve vídeňských nakladatelstvích brožury a knihy o Albánii, které však svou cenou vnitřní nepozvedaly se namnoze nad úroveň škvárové literatury, sloužíce propagaci těch osudných ideí, které zavinily světovou válku, vedly к okupaci Albanie a zahubily tisíce životů tropickou malarii.

Kniha Lambertzova nepatří do té skupiny, zabývá se objektivně národní poesií Albánců na základě studií konaných přímo mezi lidem nebo na základě pramenů literárních.

Jak známo, rozlišují se Albánci ve dva kmeny: severní či gegický a jižní či toskický. Oba liší se povahou, zvyky a nářečím. Vedle vlastní země mateřské obývají po osadách na Sicílii, jižní Italii i v Dalmácii. Italští Albánci náleží ke kmeni Tosků, dalmatští ke kmeni Gegů. Autor knihy cestoval po Albanii severní, po Grudě, Trabojně, v oblastech kmenů Sala a Soši. Písně, které nasbíral mezi lidem, jsou složeny v nářečí gegickém. Na prvém místě uvádí zpěvy hrdinské, z nichž některé dle obsahu vypravuje. Při srovnávání s národní poesií jihoslovanskou nevystihl pravého jádra věci. Není správno, když tvrdí, že Albánci oslavují písněmi svého Skanderbega podobně jako Srbové Marka Kraljeviče, Miloše Obiliče, cara Lazara. Naopak, jest to právě úkaz podivný, že Albánci na svého velikána a jedinou svou vynikající osobnost ze středověku zapomněli, že Skanderbeg došel oslavy nikoliv u svého národa vlastního, nýbrž u Slovanů, že to byl Andrija Kačič-Miošié, který ve svém Razgovoru ugod. národa slovinskoga památku jeho hrdinských skutků mezi lid rozšířil a ji^utvrdil. Ve své sbírce přeložených albánských zpěvů umístil jsem také jednu píseň o Skanderbegu (ze sbírky prof. Giuseppe Schirö, vydané v Palermě 1901), ale nabyl jsem při své práci přesvědčení, že není původem albánská, nýbrž převedená ze knihy Káčičovy. Písní epických starých, historicky datovaných jest v albán-štině tuze poskrovnu. Celý ráz albánské poesie epické ostře se odlišuje od písní srbských. Srbská poesie má rozsáhlé skladby rázu čistě epického; ráz písní albánských jest baladický: verš krátký, rýmovaný, spád prudký. Z balad uvádí obsahem Baladu o Garentině, která jest zaznamenána ve sbírce Demetria Camardy (Prato 1866), v nářečí toskickém. Jest to varianta na thema, které zpracováno jest v písních nesčetných národů; u nás ve Svatebních košilích Erbenových, u Poláků v Mickiewiczo\ě